Vysokou nadmořskou výšku používají někteří sportovci jako svůj benefit – trénují v ní, aby zvýšili své výkony. Podávat vysoko nad mořem špičkové výkony je ale jiný příběh. Zatímco atletům může řidší vzduch pomoci k historickým výkonům, pro fotbalisty může být noční můrou. Nedostatek kyslíku, časnější únava i rychleji létající míč. S tím vším si budou muset brzy na mistrovství světa poradit i čeští fotbalisté.

Ze tří zápasů ve skupině odehrají Češi vysoko nad mořem dva. Úvodní klání proti JAR je čeká v Guadalajaře 1 570 metrů nad mořem, závěrečné proti domácímu Mexiku v hlavním městě tohoto státu, na stadionu 2 240 metrů nad hladinou moře. Náročné podmínky navíc umocní i očekávatelné vysoké teploty. Reprezentační lékaři a další členové realizačního týmu tak jistě dopodrobna zjistili, na co všechno se musí hráči připravit.

FIFA musela sáhnout k zákazu

Zápasy ve vyšších nadmořských výškách snižují u hráčů aerobní kapacitu, což zase vede k jejich zhoršené regeneraci a větší únavě. Podle vědců tak v nadmořských výškách nad 1 200 metrů kvůli řídšímu vzduchu a omezenému přísunu kyslíku uběhnou o 3 až 5 % méně metrů za zápas. Navíc po krátkém čase výrazně klesá jejich schopnost sprintovat s vysokou intenzitou.

Studie publikovaná v žurnálu Springer Nature odhalila, že snížení aerobní kapacity s vyšší nadmořskou výškou stoupá opravdu značně – o 7 až 8 % na každých 1 000 metrů nad 1 500 metrů nad mořem. I tyto poznatky vedly Mezinárodní fotbalovou asociaci (FIFA) k tomu, že v roce 2007 zakázala hraní mezinárodních zápasů v nadmořské výšce nad 2 500 metrů nad mořem. Stadion pro zápas Čechů s Mexičany se přitom této metě výrazně blíží.

Gólové hody pro týmy z výšek

Nejde jen o ochranu zdraví hráčů, studie totiž opakovaně ukazují, že pro týmy, které jsou na takové prostředí zvyklé, znamená vysoká nadmořská výška značnou výhodu oproti týmům „z nížin“.

„V případě dvou týmů ze stejné nadmořské výšky domácí tým v průměru vyhraje o 0,7 gólu. Za každých 1 000 metrů výškového rozdílu získá domácí tým téměř půl gólu. V případě Bolívie, hrající doma v La Paz, to představuje v průměru výhru o 2,18 gólu a výhodu 1,48 gólu při zápasech proti týmům z úrovně moře,“ zní například výsledky studie Oxfordské univerzity z roku 2007.

A zatímco hráčům v poli se hůř běhá, gólmany zase děsí ve vysoké nadmořské výšce rychleji a déle letící míče. Především na střely z dálky je tak pro ně výrazně obtížnější pohotově reagovat.

Bez potřebné aklimatizace

Fanouškům amerického fotbalu jsou jistě dobře známé záběry ze stadionu Denveru Broncos, na nichž hráči v přestávkách mezi hrou používají kyslíkové masky. Budeme našim fotbalistům přát, aby k takovému kroku nemuseli v Mexiku sáhnout. Důležitá pro to bude i aklimatizace.

Tu sportovní experti pro nadmořskou výšku stadionu v Guadalajaře doporučují 3 až 5denní, pro stadion v hlavním městě Mexika minimálně týdenní. Česká fotbalová asociace nicméně aklimatizační soustředění neplánuje. A většinu času tak hráči stráví v nížině – v kempu poblíž amerického Dallasu.

Mohlo by vás zajímat

Skok do 21. století

Vysoká nadmořská výška hrála svou zásadní roli také při některých památných sportovních výkonech a světových rekordech. Tím nejpamátnějším se stal „skok do 21. století“. I ten se odehrál v hlavním městě Mexika. Americký atlet Bob Beamon nastupoval na olympiádě v roce 1968 do dálkařské soutěže jako jednoznačný favorit, držel i tehdejší světový rekord – jeho osobní rekord tehdy činil 833 centimetrů, což mělo na olympijské zlato stačit. Světový rekord měl před olympiádou hodnotu 835 centimetrů.

V Mexiku ale přišel šok – dálkařská soutěž na stadioně položeném 2 240 metrů nad mořem přinesla výkon, který by si ani ti nejodvážnější sportovní snílci nedovedli představit. Hned svým prvním pokusem se Beamon mocně odrazil a letěl daleko. Po svém skoku vesele poskakoval, věděl, že dost možná právě vybojoval zlato. Ale to nejlepší mělo teprve přijít.

Televizní záběry ukazují, že několik rozhodčích jeho pokus dlouho měřilo, jako by nemohli uvěřit tomu, co jim metr ukazuje. A pak se ten údaj objevil na světelné tabuli – 890 centimetrů! Světový rekord překonaný o více než půl metru. Publikum propuklo nadšením, ale americký dálkař neznal metrické míry, takže údaji nerozuměl a nevěděl, jak daleko skočil. Když mu jeho trenér řekl, že překonal světový rekord o téměř dvě stopy, Beamonova reakce na záběrech se mění. Podlamují se mu kolena, emoce u něj totiž způsobily krátký záchvat kataplexie, náhlé poruchy svalového napětí.

Ticho v hlavě

„Během skoku jsem měl v hlavě úplné ticho. Po tolika skocích se už skákání stane automatickým pohybem. Délka skoku mě překvapila stejně jako všechny ostatní,“ vzpomínal později na svůj velký den Bob Beamon, který olympijskou soutěž vyhrál o neuvěřitelných 71 centimetrů. A prozradil, že večer před závodem nemohl usnout, takže si pomohl panákem tequily.

Jeho mimořádný skok podle expertů bezesporu ovlivnila i vysoká nadmořská výška v kombinaci s řidším vzduchem, který znamená menší aerodynamický odpor, a také drobně nižší gravitací (protože je vysoko položený stadion o něco dále od středu země). Beamon měl štěstí i v tom, že mu do zad foukal vítr o rychlosti 2 metry za sekundu, což je pro uznání rekordu maximální povolená hranice.

Úctyhodný rekord nakonec do 21. století nevstoupil, v roce 1991 ho překonal Beamonův krajan Mike Powell. „Skok do 21. století“ ale zůstává olympijským rekordem a druhým nejlepším výkonem dálkařské historie.