Rozšíření kompetencí nelékařských zdravotnických pracovníků, efektivnější využití jejich kvalifikace i dostupnost zdravotní péče. To jsou témata, kterým se věnuje pracovní skupina Asociace soukromých poskytovatelů zdravotních služeb. Její vedoucí a ředitel rozvoje a inovací AKESO František Vlček v rozhovoru přibližuje pohled poskytovatelů na připravované změny.
Co aktuálně řeší pracovní skupina pro nelékařská zdravotnická povolání (NLZP)?
Posledních šest měsíců jsme se intenzivně zabývali zpracováním návrhu na rozšíření kompetencí stávajících nelékařských profesí, zejména pak návrhem pozice sestry s rozšířenou kompetencí. Problematiku jsme analyzovali z různých úhlů pohledu – od zahraničních zkušeností přes potenciál v České republice až po legislativní aspekty.
Do návrhu jsme zároveň promítli především praktickou zkušenost z provozu našich zařízení a poznatky zdravotníků z řad našich zaměstnanců. Vzhledem k tomu, že jich zaměstnáváme téměř 30 tisíc, troufám si říci, že k tomuto tématu máme co říct.
Jaké jsou největší problémy, kterým dnes NLZP v českém zdravotnictví čelí?
Podle mého názoru příliš plýtváme kvalifikací a vzděláním našich zdravotníků. Regulace je tlačí k tomu, aby dělali věci, které jsou hluboko pod jejich skutečnou kvalifikací. A naopak jim neumožňuje vykonávat činnosti, ke kterým již de facto kvalifikovaní jsou, nebo k nim mají velmi blízko. To vede nejen k pocitu nedostatku zdravotníků, ale také k nízké efektivitě práce a horší dostupnosti péče pro pacienty. Vnímáme také nízkou atraktivitu některých konkrétních profesí a jejich faktické „mizení“ z trhu práce.
Systém tří pojistek
Jak velkým problémem je personální nedostatek v jednotlivých nelékařských profesích? Které odbornosti ho pociťují nejvíce?
Jak jsem už uvedl, problém nevnímáme ani tolik v samotném nedostatku personálu jako spíše v nemožnosti využít jeho plný potenciál. Samozřejmě ale u některých NLZP řešíme i absolutní nedostatek. Namátkově jde o všeobecné sestry, ale také psychology ve zdravotnictví, nutriční terapeuty a další profese.
Vraťme se k debatě o rozšiřování kompetencí NLZP, která v poslední době intenzivně probíhá. Jak ji vnímáte?
Podporujeme ji. V našich provozech se denně potýkáme se situacemi, kdy by nelékařští zdravotničtí pracovníci mohli převzít samostatnou odpovědnost – a mnohdy jsou k tomu v praxi de facto nuceni, čímž se ocitají v právním riziku.
Uvedu příklad: Pacient přichází na akutní příjem, ale přestože ho sestra provede triáží, musí čekat na lékaře, aby například indikoval zobrazovací vyšetření nebo laboratorní odběry. Přitom lékař často de facto pouze stvrdí postup, který připravila sestra, a pacient čeká jen na tento administrativní krok. Tato situace je nedůstojná jak pro sestru, tak pro lékaře, který je často pouze „automatem na podpisy“, ale hlavně pro pacienta, který čeká a významně to ovlivňuje jeho zkušenost s péčí je tím významně ovlivněna.
Už dávno neplatí, že kvalita a bezpečí péče závisí výhradně na kvalifikaci jednotlivce. Zdravotníci nepracují ve vakuu.
V našich návrzích také pracujeme s něčím, co česká legislativa dosud opomíjí, a to považujeme za problém. Nazýváme to systémem tří pojistek. Už dávno neplatí, že kvalita a bezpečí péče závisí výhradně na kvalifikaci jednotlivce. Zdravotníci nepracují ve vakuu. Existují jasné protokoly stanovující bezpečné mantinely rozhodování, digitální nástroje podpory rozhodování, například kontrola lékové preskripce, a v neposlední řadě také eskalační mechanismus, tedy možnost konzultovat lékaře nebo pracovníka s vyšší kvalifikací.
Které kompetence by bylo možné bezpečně převést z lékařů na nelékařské profese a kde naopak vidíte hranice, za které by se zacházet nemělo?
Jak uvádím výše, náš návrh nepracuje primárně s převodem kompetencí z lékařů na NLZP. Spíše využívá principu tří pojistek, případně takzvaného stepped-care modelu, a zdůrazňuje týmovost poskytování zdravotních služeb. Ale ano, zejména u sester s rozšířenou kompetencí pracujeme také s kompetencemi, které dnes náleží výhradně lékařům, jako je například možnost indikovat zdravotnické prostředky a materiál, například pro hojení ran, kompenzační pomůcky a podobně.
Hranice by podle nás měla být tam, kde už nejde o standardizovatelný postup v bezpečných mantinelech, ale o komplexní diagnostické a terapeutické rozhodování, které musí zůstat v odpovědnosti lékaře.
Mohlo by vás zajímat
Jak jsou na případné změny připraveni samotní poskytovatelé zdravotních služeb?
Jsme přesvědčeni, že jsou připraveni dobře a po zavedení příslušných legislativních změn se jim mohou rozvázat ruce. Současná regulace samotným poskytovatelům svěřuje velmi málo pravomocí, i když jsou to právě oni, kdo nejlépe zná skutečné dovednosti a schopnosti svých pracovníků.
Podle nás by poskytovatelé měli mít širší pravomoci v oblasti řízení reálných kompetencí svého personálu. Je nám jasné, že je k tomu nutné vytvořit organizační a odborný rámec, například prostřednictvím garantů daných NLZP profesí, kteří budou tento proces řídit a ponesou za něj odpovědnost. Jsou to nakonec poskytovatelé, kdo odpovídá za výslednou kvalitu a bezpečnost péče poskytované pacientům.
Nutnost větší „prostupnosti“ mezi profesemi
Jak hodnotíte současný systém vzdělávání NLZP? Odpovídá potřebám moderního zdravotnictví?
K samotnému vzdělávání nemáme velké výhrady. Vychází z legislativního rámce. Co nám ale v této oblasti chybí, je větší role samotných poskytovatelů – jak v praktickém a teoretickém vzdělávání, tak v následném přidělování kompetencí podle skutečných znalostí a praktických dovedností.
Daří se dostatečně motivovat mladé lidi ke vstupu do NLZP? Co by mohlo jejich atraktivitu zvýšit?
Jsme velcí soukromí poskytovatelé, takže máme zdravotníkům co nabídnout – od odborného zázemí a podpory týmu přes možnosti dalšího vzdělávání až po nejrůznější benefity spojené s jejich prací. I my však vnímáme problémy u některých profesí.
Například takzvané asistentské profese, tedy praktická sestra, nutriční asistent, farmaceutický asistent a další podle nás často představují „slepou kvalifikační ulici“, v níž je kariérní, a tím i finanční postup velmi omezený. To vede k tomu, že do těchto profesí nevstupuje dostatek nových pracovníků. I to se snažíme v našem návrhu změnit zavedením větší „prostupnosti“ mezi některými profesemi.
Kde byste chtěl české nelékařské zdravotnické profese vidět za pět, deset let?
Myslíme si, že deset let je příliš dlouhá doba. Pokud se něco nezmění v horizontu pěti let, začneme mít problémy s dostupností péče. Tomu se přizpůsobují i naše návrhy. Navrhujeme takové změny, které lze implementovat poměrně rychle tak, aby jejich efekt byl patrný co nejdříve.
Abych ale odpověděl na otázku: Když se budeme inspirovat zeměmi, které mají za sebou úspěšnou implementaci NLZP s rozšířenými kompetencemi, jako je například Nizozemsko nebo Irsko, změny se tam začaly skutečně projevovat nejdříve až po pěti letech a svého maximálního potenciálu dosáhly až po více než deseti letech. I to je argument, proč si už nemůžeme dovolit se změnami otálet.
