Nečeká na zázračné kapsle ani netráví páteční večery počítáním gramů vlákniny v brokolici. Stínový ministr zdravotnictví za ODS Štěpán Slovák se v rozhovoru pro Zdravotnický deník dělí o recept na udržitelný životní styl, u kterého člověk nemusí obětovat veškerou radost ze života. Zároveň upozorňuje, že české zdravotnictví stále utrácí obrovské částky za řešení následků místo toho, aby účinně předcházelo nemocem. Vysvětluje, jak proměnit prevenci ve funkční systém s reálnou motivací pro pacienta i ekonomickým smyslem pro pojišťovny.

Jak se udržujete ve formě?

Snažím se hlavně hýbat tak, aby mě to bavilo, protože běhat dvě hodiny na pásu a přitom nenávidět každou vteřinu života není úplně moje představa zdravého životního stylu. Hraju vesnický fotbal za Sokol Petrůvka a taky 5. ligu Hanspaulky za Paprication. Nejsem Messi, ale fotbal mě baví. K tomu se snažím jednou až třikrát týdně dostat do posilovny na silový trénink. O víkendech, když je čas, preferuju tenis nebo golf.

Házenou, kterou jsem miloval asi nejvíc, už bohužel hrát nemůžu. Mám třikrát operované koleno a čtvrtou operaci si zatím do životopisu přidávat nechci.

Máte permanentku do posilovny?

Permanentku do posilovny mám. A chodím i do posilovny přímo ve Sněmovně. Je tam jedna velká výhoda – na stroje se prakticky nečeká. Řekněme, že fronty poslanců na dřepy zatím českou demokracii neohrožují.

Stravu řeším, ale odmítám z ní dělat náboženství. Když si dopřeju, snažím se to vyvážit sportem a normálním režimem.

Lze říct, jak se stalo, že je cvičení nedílnou součástí vašeho života?

Sport mám v životě odmalička. Jako dítě jsem hrál fotbal, rok jsem zkoušel i hokej a potom jsem se dostal k házené, kterou jsem hrál na nejvyšší úrovni. Takže u mě to nebylo tak, že bych ve dvaceti pěti koupil shaker a rozhodl se, že od pondělí začínám žít zdravě.

Nejdůležitější pro mě ale na sportu nikdy nebyly jen svaly, výsledky nebo kondice. Ke kolektivnímu sportu mě přivedli kamarádi a řadu z nich mám dodnes. Sport vás naučí vyhrávat, prohrávat, mlčet, když se vám něco nepovede, a makat pro ostatní. To se mimochodem hodí i v politice. Jen tam někteří pořád nezvládli hlavně tu část s prohráváním.

Jak moc řešíte stravu? Máte pravidelný jídelníček, nebo vám stačí se vyhýbat vyloženě nezdravým potravinám či vysokokalorickým pokrmům?

Stravu řeším, ale odmítám z ní dělat náboženství. Nikdy nevynechávám snídani, snažím se mít dost bílkovin a obecně vím, co bych jíst měl a co už ne.

Zároveň mám rád dobré jídlo a život obecně. Nejsem asketa a nehodlám předstírat, že v pátek večer sedím nad brokolicí a s dojetím počítám makra. Když si dopřeju, snažím se to vyvážit sportem a normálním režimem.

Mohlo by vás zajímat

Podle mě je dlouhodobě mnohem zdravější nastavit si režim, který jste schopní dodržovat deset let, než tři týdny jíst kuře s rýží z krabičky a potom se v záchvatu svobody rozvášnit v drive-inu.

Užíváte nějaké doplňky výživy či vitamíny?

Ano, ale moje koupelna nevypadá jako sklad biohackera ze Silicon Valley. Doplňuju hlavně protein, protože je to prostě praktický způsob, jak dostat do jídelníčku dost bílkovin, a používám kreatin. Ten patří mezi nejlépe prozkoumané sportovní doplňky a u silového tréninku dává smysl.

Jinak se snažím nepodlehnout představě, že kapsle vyřeší všechno. Když člověk spí pět hodin, nehýbe se a jí nesmysly, tak ho multivitamin opravdu nespasí.

Přemýšlíte už nyní o tom, jak se spravovat, abyste prožil co nejdelší život ve zdraví? Jak to určuje váš přístup k tomu, jak cvičíte a stravujete se dnes?

Přemýšlím nad tím. Ve zdravotnictví člověk navíc poměrně rychle pochopí, že mnohem důležitější než počet let života je počet let, které prožijete zdravý a soběstačný.

Ale nejsem úchylně zamilovaný do vlastní biologické existence. Nehodlám ve 28 letech žít tak, jako bych byl vlastním laboratorním potkanem. Nechci měřit každou molekulu glukózy, nikdy se nenapít alkoholu, nevzít si hranolky a pak umřít ve 104 letech s pocitem, že jsem sice přežil všechny kamarády, ale posledních osmdesát let jsem se nebavil.

Snažím se držet jednoduchých věcí – pohyb, síla, rozumná váha, spánek, prevence, normální jídlo. A zároveň normálně žít. Podle mě totiž škodí i všeho moc. Včetně zdravého životního stylu, pokud se z něj stane obsese.

Jak náročné je skloubit politiku, práci, starost o rodinu a právě cvičení? Kde se cvičení pohybuje na vašem žebříčku priorit?

Je to masakr. Sněmovna nemá pracovní dobu, region taky ne a telefon už vůbec ne. Člověk si velmi rychle osvojí disciplínu „sportuju tehdy, když je díra v kalendáři“.

Sport je ale u mě vysoko právě proto, že bez něj funguju hůř. Když se několik dní nehýbu, jsem nervózní, méně soustředěný a pravděpodobně i o něco nesnesitelnější pro okolí. Takže cvičení nevnímám jako luxus, který si dovolím, až budu mít všechno hotové. V politice totiž nikdy nemáte všechno hotové. To bych se do posilovny dostal asi v důchodu.

Velkou debatu teď vzbudilo možné hrazení léků na hubnutí obézním dětem. Jak vy se na to díváte? Neměli by se spíše rodiče více starat o to, aby se jejich dítě více hýbalo a jedlo zdravěji?

Ta otázka podle mě není „buď lék, nebo pohyb“. To je falešné dilema. Dětská obezita je chronické onemocnění. U jasně vymezených pacientů může moderní farmakoterapie dávat velký medicínský smysl. U adolescentů jsou dnes některé léky v Evropské unii schválené právě jako doplněk redukčního jídelníčku a zvýšené fyzické aktivity.

Dítě s obezitou nepotřebuje od politika slyšet „míň jez a běž běhat“. Potřebuje funkční rodinu, prevenci a v indikovaných případech i kvalitní léčbu.

Současně jsem zásadně proti modelu „zaplatíme injekci a tím jsme vyřešili prevenci“. Nevyřešili. Pokud má taková léčba jít z veřejného zdravotního pojištění, musí být součástí léčebného programu, s jasnou indikací, kontrolou efektu, prací s jídelníčkem, pohybem a podle potřeby i psychologickou podporou. A samozřejmě s rodinou. Nemůžeme po dítěti chtít, aby jedlo mrkev, zatímco zbytek domácnosti každý večer slavnostně otevírá třetí rodinnou pizzu.

U semaglutidu navíc víme, že po vysazení se může značná část hmotnosti vrátit. U dospělých ve studii STEP 1 se během roku po vysazení vrátily přibližně dvě třetiny předchozího úbytku. I proto je hloupost vydávat lék za kouzelnou hůlku.

Co tedy radíte?

Můj princip je jednoduchý: zdravotní pojištění má platit za skutečný zdravotní efekt, ne jen za další krabičku nebo injekci. Když léčba funguje, má smysl ji podpořit. Když nefunguje nebo pacient nesplňuje podmínky, musí se přehodnotit. Třeba evropské podmínky u Wegovy pro adolescenty přímo počítají s přerušením a přehodnocením léčby, pokud po 12 týdnech na cílové nebo maximálně tolerované dávce nedojde alespoň k pětiprocentnímu snížení BMI.

A ano, rodiče mají obrovskou odpovědnost. Jen bych z toho nedělal soutěž v hledání viníka. Dítě s obezitou nepotřebuje od politika slyšet „míň jez a běž běhat“. Potřebuje funkční rodinu, prevenci a v indikovaných případech i kvalitní léčbu.

Mladé lidi mohou ke cvičení a zdravému způsobu života pozitivně motivovat známé osobnosti. Máte – nebo jste měl – vy nějaké osobní vzory, pokud jde o cvičení a sport?

Určitě. Arnold Schwarzenegger je klasika, nejen kvůli kulturistice, ale i tím, co všechno dokázal mimo ni.

Ve fotbale Lionel Messi, v házené samozřejmě Filip Jícha a v tenisu Roger Federer. Federer je podle mě skoro definice toho, že vrcholový sport nemusí vypadat jako permanentní nervový kolaps.

A když máme být úplně upřímní, v mládí jsem samozřejmě sledoval i Filipa Grznára, jako asi každý kluk, který tehdy někdy zabloudil k českému fitness YouTube. Nevím, jestli bych ho označil za vzor zdravého životního stylu, ale kulturní stopu v českých posilovnách rozhodně zanechal.

Co můžete z pozice poslance udělat – a děláte – pro to, aby bylo cvičení a zdravá strava dostupnější pro co nejširší počet obyvatel?

Hlavně bych prosil, abychom na všechno automaticky nevymýšleli novou dotaci, dotační titul a tři úředníky, kteří budou kontrolovat, jestli občan opravdu udělal deset dřepů. Stát má především vytvářet dobré podmínky, dělat osvětu a nastavit zdravotní systém tak, aby se prevence lidem vyplatila.

Dlouhodobě prosazuju mnohem větší roli zdravotních pojišťoven v prevenci. Chtěli jsme například výrazně uvolnit stropy zdravotních benefitů, aby pojišťovny mohly mnohem víc motivovat lidi k pohybu, prevenci, screeningům nebo zdravějšímu životnímu stylu. To je podle mě správná cesta – ne rozdávat plošně peníze, ale odměnit člověka za to, že se o svoje zdraví reálně stará.

Ve zdravotnictví pořád utrácíme obrovské částky za řešení následků a směšně málo energie věnujeme tomu, aby ty následky vůbec nevznikly. Prevence navíc není jen plakát s jablkem na chodbě ministerstva. Musí mít konkrétní motivaci pro pacienta a ideálně i ekonomický smysl pro pojišťovnu.

A úplně základní věc, sport musí být normální součást života dětí, jako je tomu například v Norsku.