Kdykoliv Jerkis Mahamba na oddělení eboly v Butembu na východě Konga zaslechne dětský pláč, oblékne si ochranný úbor a za dítětem spěchá. Má moc dobrou představu o tom, čím si prochází. Mahamba sám v září chytil tuto vysoce nakažlivou chorobu a zotavil se po 18 dnech léčení v tomtéž zařízení. Utrpení, kterým si prošel, mu dalo imunitu na virus, který devastuje Kongo. To znamená, že může pracovat s mladými pacienty, kterých se ani jejich vlastní rodiče nesmí dotknout, píše agentura Reuters.

Někdy děti potřebují obejmout, někdy ukolébat ke spánku. Někdy si chtějí povídat.

„Představím se jim a řeknu, že jsem si tím taky prošel. A říkám jim, ať neztrácejí naději,“ řekl Reuters 29letý Mahamba v městské nemocnici ve čtvrti Kitatumba. Pamatuje si, jaké to bylo. Zvracel, odmítal jídlo a měl problém do sebe dostat léky. Pořád musí nosit ochranný úbor a dezinfikovat oblečení, aby virus nevynesl z oddělení. Ale může se k pacientům přiblížit, ozbrojen svou imunitou a empatií.

Příbuzní vše sledují přes skleněné okno

„Zvednu je a pak se postupně snažím je dostat zpátky do postele,“ uvedl Mahamba. „Když konečně leží, tak je zabavím hrami nebo jinými aktivitami, aby si zvykli na to být v posteli. Když potom usnou, můžu odejít,“ dodal.

Příbuzní pacientů často vše sledují přes skleněné okno. „Milujeme svoje děti opravdu hodně,“ řekl Kambale Syavula Volonté, strýc jednoho z dětských pacientů. Je frustrovaný, protože k dítěti nemůže blíž.

Než se Mahamba od příbuzného virem nakazil, živil se prodejem školních pomůcek na ulicích Butemba, města nedaleko hranic s Ugandou. Butembo je jedním z epicenter epidemie, druhým největším v zemi. Když se Mahamba zotavil, najala ho organizace Lékaři bez hranic (MsF), aby pracoval v nemocnici a připojil se tak k rozrůstající se skupině přeživších na přední linii v boji s nákazou.

Fungují jako kamarádi pacientů

Mnozí v odděleních fungují jako kamarádi pacientů, jejich parťáci na hraní a opora. Jiní vykonávají důležité práce jako je úklid a dezinfekce místností a vybavení. Někteří také pracují v terénu. Navštěvují vesnice a odlehlé komunity, aby vyvraceli mýty a bourali stigmata, která kolem nákazy panují, uvedl vedoucí centra MsF Toussaint Selemani.

Nepodložené zvěsti o tom, že epidemie je součástí zahraničního spiknutí, nebo že zdravotnický personál rozšiřuje nákazu, vedly k násilí. Na konci října mladí lidé ozbrojení mačetami napadli dva komunitní zdravotnické pracovníky, kteří se snažili zvýšit povědomí o epidemii. Jednoho zabili, druhého zranili.

„Přeživší se na komunitní úrovni můžou stát vlivnými ambasadory boje proti nákaze,“ řekl Selemani. „Jejich svědectví pomáhají překonat strach a stigmata a dokážou povzbudit lidi s příznaky, aby rychle vyhledali péči v léčebném centru,“ dodal.

Vrátit naději

Mahamba také pracuje v terénu. Vzpomíná, jak vyděšený a nedůvěřivý byl, zatímco se nákaza začala šířit mezi jeho přáteli. Teď ukazuje lidem své fotografie, na kterých je zachycen, když byl nemocný, a nabádá je, aby se chránili. Většinu času však tráví v nemocnici prací s rodinami a nasloucháním dětskému pláči na izolačním oddělení.

„Pacienti v izolaci můžou být ve stresu a vyděšení z toho, že umřou. Když potkají někoho, kdo si prošel tím samým a přežil, může jim to vrátit naději,“ řekl Selemani.