Adam Vojtěch coby ministr zdravotnictví odstartoval největší změnu v péči o duševní zdraví za poslední dekády. Reforma ale podle něj stagnuje a lidé s psychickými onemocněními na to doplácejí. Oddělení pro reformu péče o duševní zdraví na Ministerstvu zdravotnictví bylo zrušeno, mnoho odborníků propuštěno a stát škrtá peníze pomáhajícím organizacím. „Pokud se vrátím do úřadu, tak se to změní,“ říká kandidát hnutí ANO v poslední části rozhovoru pro Zdravotnický deník.

Reforma péče o duševní zdraví, kterou jste odstartoval, vypadala velmi slibně. Po čase se ovšem „zadrhla“. Byly ambice příliš velké, nebo tomu současné ministerstvo nevěnuje dostatečnou pozornost?

Přikláním se spíše ke druhé možnosti, dokládají to i fakta. Za mého působení na ministerstvu se na reformu dedikovaly týmy složené z odborníků,  poskytovatelů i uživatelů péče a dalších klíčových lidí, které se jí věnovaly systematicky a komplexně – nejen vzniku center duševního zdraví, šlo o řadu dalších věcí. Třeba psychiatrickým nemocnicím se nastavil transformační plán snižování počtu lůžek dlouhodobé péče, posílení akutní péče a přesunu lidí do péče v komunitě. Data ukazují, že to funguje. Počet lůžek, kde byli pacienti často desítky let, klesá, naopak stoupá počet lidí v komunitních službách. Princip reformy funguje a jsem přesvědčen, že byl správný.

Po mém odchodu se ale řízení reformy rozpadlo, mnoho aktivit se zastavilo a lidi, kteří na nich pracovali, museli odejít. Rada vlády pro duševní zdraví je dnes podle mých informací jen formálním orgánem, který věcně nic neřeší a byla ponížená z vládní na ministerskou úroveň. Objektivně se duševní zdraví dalo na vedlejší kolej. Dokazují to i poslední kroky ministerstva školství, které rozhodlo o osekání dotací organizacím typu Nevypusť duši, které v preventivních programech pomáhají pacientům.

Duševní zdraví tedy podle vás není prioritou nejen pro resort zdravotnictví, ale pro celou vládu?

My jsme deklarovali, že reforma péče o duševní zdraví není otázka jednoho volebního období, ani dvou. V zemích, kde k podobným krokům přistoupili, trvalo i patnáct až dvacet let, než se došlo k nějakému cíli. Jde o zásadní proměnu desetiletí zažitého systému a nelze čekat, že se všechno změní hned jako mávnutím kouzelného proutku. Je nutné v procesu neustále pokračovat a mrzí mě, že se tak neděje, minimálně ne tak intenzivně.

Pokud máte psychiatrii v 5. nebo 6. ročníku, šance, že se pro tento obor medik nadchne a vybere si ho, je výrazně nižší.

Jaké by byly vaše kroky v této oblasti, kdybyste se znovu stal ministrem?

Nutná je kontinuita a obnovení aktivit reformy a odborných týmů, které na reformě pracovaly. Oslovuje mě řada lidí, kteří v reformě působili, že jsou připraveni se tomu opět začít věnovat. Samozřejmě je to i o personálních kapacitách. Potřebujeme více psychiatrů a musíme začít už od lékařských fakult. Nedávný průzkum ukázal, že nejvíce budoucích psychiatrů vychází z 3. lékařské fakulty UK a Ostravské univerzity. V jejich kurikulu je totiž psychiatrie umístěna co nejdříve. Pokud máte psychiatrii v 5. nebo 6. ročníku, šance, že se pro tento obor medik nadchne a vybere si ho, je výrazně nižší. Nutná je tedy i spolupráce s fakultami tak, aby psychiatrii daly patřičnou váhu už v pregraduálním vzdělávání. Pak s tím samozřejmě souvisí i postgraduální vzdělávání nebo podpora rezidenčních míst. A není to jen o psychiatrech, zapojit potřebujeme i psychology a další profese.

A zmíněné neziskové organizace.

Přesně tak. Nejde jen o potřebu tisíců plnohodnotných psychiatrů. Nutná je práce s dalšími profesemi, které mohou zastat výraznou roli. Obávám se ale, že dnes nikdo na reformě příliš nepracuje. Pokud se vrátím do úřadu, tak se to změní.

Ministrem zdravotnictví byste se v případě výhry hnutí ANO ve volbách stal poněkolikáté. Říká se, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky. Lze do ní vstoupit třikrát?

Nedávno jsem poslouchal pořad na Českém rozhlase o politice během první republiky, kdy se vystřídalo asi 18 vlád, někteří lidé byli jmenováni ministry dokonce patnáctkrát. Takže to není něco až tak neobvyklého. Ale vůbec nechci předvídat, beru to s pokorou. Čekají nás volby a uvidíme, jak voliči rozhodnou. Pokud by ta konstelace nastala, jsem připraven se rezortu ujmout.

Mise by ale mohla být těžší, než ty předchozí. Základní filozofie vlády Andreje Babiše vycházela z knihy O čem sním, když náhodou spím, která obsahovala řadu liberálních pohledů na věc, a to včetně zdravotnictví – například připojištění. Teď i vzhledem ke změně elektorátu se možná očekává větší důraz na levicová témata. Nebude to vytvářet menší manévrovací prostor pro změny, které budete chtít provádět?

Nemyslím si. To, co jsme probírali v předchozích rozhovorech (zde a zde), není nic jakkoli pravicového nebo levicového. Je to spíše otázka hledání efektivity a úspor, což je nakonec prospěšné pro všechny. Musíme dbát na to, aby bylo zdravotnictví do budoucna udržitelné. V tom hraje roli také otázka prevence, hospodaření nebo aktivity zdravotních pojišťoven v systému – to jsou věci, u kterých nevidím žádný zásadní rozpor. 

Uplynulé čtyři roky ve Finsku mi daly větší odstup, nadhled i inspiraci a mám chuť pokračovat. Nebude to snadné, zdravotnictví není snadné nikde. Ale pokud má člověk nadšení a vizi, měl by toho využít.

Nebyl byste jen ministr zdravotnictví, ale také člen vlády, která bude rozhodovat například o mezinárodních vztazích. Máte jasně vymezené hranice, za nimiž byste už účast ve vládě nepřijal?

Nesporně ano. Opakovaně říkám, že členství Česka v Evropské unii a NATO by nemělo být jakkoli zpochybňováno. Tím neříkám, že nemůžeme kritizovat EU. Řada jejích kroků není dobrá – například ve zdravotnictví nedávno schválená nařízení o odpadních vodách a jejich dopady na farmaceutický průmysl. Jsou věci, které jsou kritizovatelné, ale obecně členství v EU přináší více pozitiv než negativ a jeho zpochybňování by pro mě bylo červenou linií. To ale není jen můj názor, tak to vnímá celé hnutí ANO.

Když jsme spolu mluvili v době, kdy jste poprvé skončil ve funkci ministra zdravotnictví, naznačil jste únavu z „handrkování se“ s jednotlivými zájmovými skupinami. Nyní to vypadá, že jste opět plný energie. Co byste udělal pro to, aby vám po dvou letech „nedošla šťáva“?

Už mám nějakou zkušenost a nejdu do toho jen s ideály, i když je samozřejmě stále mám. Vím, že to přináší nejenom to hezké, že člověk může věci měnit a posouvat, ale i spoustu toho negativního. A to vůbec nemluvím o covidu, to byl úplný extrém a člověk musel čelit různým skupinám, které ho pronásledovaly. To bylo těžké období i pro osobní život, pro mou manželku a tak dále. Ale uplynulé čtyři roky ve Finsku mi daly větší odstup, nadhled i inspiraci a mám chuť pokračovat. Nebude to snadné, zdravotnictví není snadné nikde. Ale pokud má člověk nadšení a vizi, měl by toho využít. Proto do toho chci jít znovu.