Čtvrtek, 28. ledna, 2021

Jsem otevřený všemu, ale teď jsem poslanec a chci dokončit svoji práci, říká exministr Adam Vojtěch

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Dotáhnout až do schválení parlamentem alespoň některé zákony, které připravoval ještě jako ministr zdravotnictví. To je momentálně hlavní prioritou poslance Adama Vojtěcha. Jinak se dál nebrání žádným novým výzvám, ale momentálně ho politika příliš neláká, spíše zdravotnický management. V předvánočním rozhovoru jsme s uvolněným a odpočinutým exministrem také zhodnotili některé milníky v boji proti epidemii koronaviru, její zlehčování ze strany lékařů i to, zda měli pravdu spíše epidemiologové, nebo klinici. Když se podívá zpátky na své působení, nevidí nic, co by zásadně měl udělat jinak. Jeden nedostatek si ale připouští: „Nejsem ten typ, který by rád hrál politické hry.“

  

Změnilo se po Vašem odchodu z funkce chování lidí kolem vás? Pocítil jste, že už nejste ministr?

Samozřejmě je to jiné. Člověk nedostává tolik emailů a telefonátů. Ale že by se někdo osobně začal chovat jinak, třeba odtažitě, to nikoli. Naopak. Můj odchod provázely celkem pozitivní reakce od laické i odborné veřejnosti, to mě potěšilo. Lepší, než kdyby každý říkal: už abys šel pryč.

Záleží asi i na tom, koho se zeptáte. Třeba jiný je Facebook a jiný – kritičtější – Twitter. Nebo si vezměme lékařskou komoru. Nejprve jste jim zpíval na plese a nyní vám nemohou přijít na jméno. Co se mezi vámi stalo?

Upřímně, nepamatuji si, kdy by lékařská komora nějakého ministra podpořila. Nicméně od začátku jsem se snažil s vedením komory otevřeně komunikovat, zástupce komory jsme zvali do klíčových skupin, na důležitá jednání. Musím však říct, že zejména ze strany pana prezidenta nebyla vůle ke konstruktivní spolupráci. Bohužel se z lékařské komory stala spíše odborová organizace, která rozbíjí cokoliv, co vzejde z ministerstva zdravotnictví. Přál bych si, aby naše vztahy byly tehdy lepší, nicméně to by musela chtít i druhá strana.

z lékařské komory se stala spíše odborová organizace, která rozbíjí cokoliv vzejde z ministerstva zdravotnictví

Dozvěděl jste se nyní něco, kdy jste si řekl: Škoda, že jsem to nevěděl jako ministr, šel bych na to jinak?

Myslím si, že nic tak fatálního. Je jasné, že některé věci šly udělat jinak. I politika je umění možného a po bitvě je každý generál. Ale že bych dostal nějakou informaci, kterou jsem nevěděl, to ne.

 

Covid by neměl zastavit transformaci lůžek

Co ukázal covid-19 o systému českého zdravotnictví?

Ukázalo se, že naše zdravotnictví je schopné se s takovou situací vyrovnat. Na úrovni krajů a nemocnic byla situace sice různá, ale když se podíváme na zdravotnictví jako celek, tak to zatím zvládá dobře. Troufnu si tvrdit, že nemocnice byly z jarní vlny připravené. Měly stanovené postupy, ochranné prostředky, systém řízení kapacit, on-line sledování v rámci národního dispečinku lůžkové péče. Na druhou stranu se jasně ukázalo, že je nutná nějaká reforma orgánů ochrany veřejného zdraví. Na krizi takového rozsahu nebyli hygienici objektivně připraveni, hlavně z hlediska řízení. Covid-19 není lokální epidemie spalniček nebo žloutenky. Potřebovali jsme centrálně řídit decentralizované zdravotnictví, a ne vždy to fungovalo. Na zelené louce se také digitalizovalo a stavělo řízení a sdílení dat. Všechno zlé je ale pro něco dobré, na tuto zkušenost lze nyní navázat.

Neukázalo se také, že rozdíl mezi velkými, finančně a personálně zajištěnými nemocnicemi, a těmi menšími, je větší, než jsme si mysleli?

Národní dispečink lůžkové péče jasně ukázal, že kapacity lůžek intenzivní péče jsou v rámci regionů různé. Na druhou stranu nemocnice mohou přesouvat pacienty tam, kde jsou volné kapacity. Ukázalo se, že to jde, jsme malá země. Problém nebyl podle mne ani tak s nedostatkem lůžek jako se zajištěním péče za nakažené zdravotníky. Z hlediska kapacit i financování tu rozdíly jistě jsou, ale je třeba je vnímat jako celek. V příštím roce bude spuštěno CZ DRG i do úhrad a doufejme, že to povede k určitému srovnání.

Myslíte, že CZ DRG už nic nezastaví?

Je už zakotveno v úhradové vyhlášce, takže myslím, že nezastaví. Dali jsme tam přes 40 procent nového CZ DRG, byť s určitými prvky, které zajišťují, že sbližování bude postupné. V zásadě to ale skutečně vede k narovnání úhrad, zejména v základních oborech, jako je interna či chirurgie.

Změnil covid nějak pohled na strukturu a financování českého zdravotnictví? Například z hlediska počtu lůžek akutní péče? Byli jsme kritizováni, že jich máme v porovnání s Evropou mnoho. Teď můžeme slyšet, že je to možná dobře. Opravdu?

Do jisté míry snad. Rezervy musí být, ale v rámci celého systému. Není nutné mít v každé nemocnici velký počet lůžek navíc jenom kvůli tomu, že za deset let může přijít epidemie. Nemocnice musí umět komunikovat mezi sebou. A počet lůžek akutní péče stejně mírně klesá. Nejsem příznivec radikálních řezů, ale postupem času by mělo dojít k nějaké transformaci v lůžka následné a dlouhodobé péče a většímu využití domácí péče. Ukázalo se, že i to je důležité. Řada pacientů již nepotřebovala akutní péči, ale spíše někam přemístit. Musí ale zároveň existovat plán pro případ krize.

Lékaři by neměli zapomínat, že máme princip medicíny založené na důkazech, která se neopírá o dojmy a pocity

Co vám krize řekla o lékařské obci? Názorově byla a stále je velmi rozdělená. Zdá se, že jeden pohled je klinická zkušenost a ten druhý čistá matematika a modelování.

Je to bezprecedentní situace, a to se projevilo i v lékařské obci. Názory prezentované v médiích tomu úplně nepomohly, zejména v době po první vlně. Ale myslím, že třeba většina ředitelů velkých fakultních nemocnic na to měla názor velmi racionální, odpovídající situaci. Lékaři, zejména ti s titulem profesora, jsou obecně důvěryhodnější než politici. Přitom někteří mluvili o potřebě odrouškovat společnost, zlehčovali virus. A do toho další přírodovědci. Obrovský mix názorů. Ani lékaři by však neměli zapomínat, že máme nějaký princip medicíny založené na důkazech, která se neopírá o dojmy a pocity, ale o vědecké poznatky a data. Sice jich zatím nemáme tolik, ale nějaké jsou. Už není tolik prostoru pro spekulaci.

Někteří lékaři se ve svých tvrzeních opírali o svou klinickou zkušenost, ačkoli vědecké důkazy říkaly něco jiného. Byl to rozpor, v kterém bylo těžké se vyznat i pro lidi orientované. Jak jste to řešil vy, měl jste tým s mnoha různými názory? Nebo panovala shoda?

Ano, občas se shoda hledala těžko. Byť bych řekl, že ti lékaři, kteří se tomu věnovali ve své odbornosti, tedy nebyli to například onkologové, měli názory podobné. Snažili jsme se vytvořit odborné skupiny, které zahrnovaly lidi, co k tomu mají co říct – v laboratorní, epidemiologické nebo klinické skupině, kterou vedl profesor Černý (současný náměstek ministra zdravotnictví Vladimír Černý – pozn.red.). I tak se názory různily. Například paní primářka Roháčová (z Kliniky infekčních, parazitárních a tropických nemocí Nemocnice Na Bulovce – pozn.red.)měla rezervovanější pohled než jiní.

K závažnosti epidemie?

Ano, dívala se na to trochu jinak. Nebyla z těch, kteří by nějak zásadně varovali. A je to jistě odbornice a její názor je hodný respektu. Snažili jsme se vycházet z pohledů těchto pracovních skupin. Přitom názory epidemiologů a kliniků se svého času poměrně lišily, například právě k nošení roušek.

Dal tedy vývoj ve druhé vlně více za pravdu epidemiologům?

Myslím, že dal. Jednou by možná někdo měl zanalyzovat, co kdo říkal. Třeba že jsme proočkovaní na tuberkulózu, máme proto lepší genetiku a nic nám nehrozí. Já si už na jaře myslel, že není důvod, aby to u nás probíhalo jinak než v jiných státech. Nakonec se potvrdilo, že nejsme ničím výjimeční. Infekce na nás dopadá úplně stejně jako na Španěly a Italy a může výrazně zasáhnout celé zdravotnictví.  Názor epidemiologů byl tedy asi relevantnější, zejména v té letní době klidu. I když nechci nijak snižovat kliniky, anesteziology a intenzivisty, což jsou lidé, kteří přichází dnes a denně do kontaktu s pacienty a mají tedy svůj pohled. Musím ale vzpomenout to památné jednání ohledně plošného zavedení roušek od 1. září, kdy jsem byl bohužel v menšině. Ani lidé jako profesor Prymula to nepodpořili.

Kdy Vám bylo absolutně nejhůř?

Na začátku epidemie, když vznikl obrovský tlak na zajištění roušek, respirátorů a dalších ochranných prostředků pro celé zdravotnictví a najednou jsme zjistili, že se nám je zajistit nedaří. Objednávky se různě rušily, lepší to nebylo ani ve zbytku Evropy. Trávili jsme na ministerstvu dny i noci, nakonec se to zlomilo a podařilo se nějak situaci zvládnout. Ale na tom začátku to bylo hodně náročné, pro všechny na ministerstvu.

podzimní rozvolnění bych více sektoroval, jako na jaře

Nemáte obavu, že je nyní tlak na rozvolnění příliš velký? Jako by to lidé vnímali jako signál vzít okamžitě všechno útokem (poznámka – rozhovor jsme vedli krátce po rozvolnění na třetí stupeň systému PES, tedy ještě předtím, než se zase parametry zhoršily a přešlo se zpátky na čtvrtý stupeň – pozn redakce).

Na jaře byl vrchol kolem 400 hospitalizovaných pacientů s covid-19, teď se rozvolňovalo při 4.500. To bych si na jaře nedokázal vůbec představit. Všechny země jsou na tom teď hůř, než byly na jaře. Změnily se proporce. Dělalo se také méně testů, i to může být zkreslující. Já bych asi to podzimní rozvolnění více sektoroval, jako na jaře. Rozdělil do více vln a nastavil intervaly 10 až 14 dní v rámci inkubační doby tak, aby se dalo identifikovat, kde je problém. Obávám se, že při tak širokém rozvolnění není ministerstvo schopné říct, co nárůst způsobilo. Byť v rámci komunitního šíření třeba obchody nebudou takové riziko.

Snímek z úplně prvního rozhovoru pro Zdravotnický deník v prosinci roku 2017 – ministr plný energie. Ta se Adamovi Vojtěchovi zase vrací.

Které zákony lze ještě stihnout

Jak se díváte na zákon o státní hygienické službě? Mně se zdá, že spíše chtěl po právní stránce usnadnit cestu současné praxi než uskutečnit nějakou hlubší reformu. Hygiena by se ale měla začít chovat méně izolovaně, zapojit pohled matematiků nebo anesteziologů. Vzít si ponaučení z toho, jak fungovaly pracovní týmy.

Ke mně tento návrh ještě nedoputoval, protože vláda ho stáhla.

Stal se ovšem veřejně známým.

Uvidíme, jak to nakonec dopadne. Na základě toho, co bylo zveřejněno, souhlasím, že by bylo asi potřebné vést o tom hlubší debatu. Vidím tam ale pár věcí, které jdou správným směrem. Třeba větší centralizace řízení, na to jsme naráželi velmi intenzivně. Teď máme čtrnáct samostatných krajských hygienických stanic (KHS), vzájemně velmi rozdílných. Technicky, personálně, ale třeba i v rozhodování. Některé KHS byly přísnější, jiné méně. A když řešíte celostátní problém, není to úplně optimální.

Ale kritici říkají, že to byla jenom otázka managementu.

Jedna věc je metodické vedení ze strany hlavního hygienika a druhá věc je, že každá KHS je svébytná a může si rozhodovat nezávisle na ministerstvu. Určité sjednocení vedení je na místě. Můžeme se pak samozřejmě bavit o kompetencích hlavního hygienika. Ty jsou již dnes poměrně široké, takže to navrhované doplnění není zase tak fatální. Jako větší problém vnímám rovinu politickou, tedy že rozhodování je v rukou jednoho člověka. Myslím, že nějaký souhlas od vlády, jako kolektivního orgánu, který se zodpovídá Sněmovně, by byl na místě. To by se mělo řešit. Pak je tam sběr dat. Myslím, že e-rouška je v pořádku. Ale sledovat pohyb lidí nebo vytvářet vzpomínkové mapy… Nakonec se v praxi nepotvrdilo, že by to mělo významný přínos. Zbytečně to nyní v souvislosti s tímto zákonem způsobuje kontroverzi.

Tento zákon vznikal už za vašeho působení?

Byla už nějaká verze, ale tyhle záležitosti tam nebyly. Podle mne bychom se měli bavit o dlouhodobější reformě, která zahrne nejen hygienické stanice, ale i další orgány veřejného zdraví jako Státní zdravotní ústav (SZÚ) a zdravotní ústavy. Vytvořit moderní public health instituce s provazbou na zpracování dat, se skutečnou váhou a autoritou. Dnes dělá něco KHS, něco ÚZIS, a zmíněnou roli neplní ani SZÚ. Přitom vidíme ve světě, že to funguje, a vláda se pak má o co opřít.

Stále věřím tomu, že i další návrhy, které teď leží ve Sněmovně, projdou

V Parlamentu teď leží, nebo do něj míří, několik důležitých zákonů, na nichž jste sám pracoval. Příští rok jsou volby. Co se podle Vás ještě podaří dokončit?

Nejdále je zákon o zdravotnických prostředcích, ten už jde do Senátu. Obsahuje návrh na zavedení elektronického poukazu. Stále věřím tomu, že i ty další návrhy, které teď leží ve Sněmovně, projdou. Klíčová novela zákona o veřejném zdravotním pojištění se snad ještě teď v prosinci překlopí přes první čtení a půjde do výboru (poslední dohoda mezi ministrem Blatným a šéfkou Výboru pro zdravotnictví Adámkovou je, že tento zákon bude zařazen až na lednovou schůzi – pozn. redakce). Samozřejmě se bude vést debata, ale troufnu si tvrdit, že je vůle, aby prošla. Projednávání novely zákona o léčivech, obsahující mimo jiné emergentní systém, je na výboru pro zdravotnictví přerušeno. Druhá novela tohoto zákona, která obsahuje zásadní změnu pravidel pro pěstování léčebného konopí a zavádí elektronické recepty s modrým pruhem čeká na projednání v prvním čtení.  A pak jsou zákony, které do sněmovny ještě nedorazily. To je bohužel zejména případ zákona o eHealth. Jsem trochu překvapen, že to tak dlouho trvá, ale asi je to dáno tou druhou vlnou, která ÚZIS hodně zatěžuje. Mezirezortní připomínkové řízení skončilo v polovině září, na vládě jsme ho chtěli mít nejpozději v říjnu. Snad tam dojde ještě do konce tohoto roku. Nepanují přitom kolem něho žádné zásadní rozpory. Pokud bude vůle ve Sněmovně, může projít rychle. S čím už bohužel asi nemůžeme počítat, je novela zákona o zdravotních službách, která měla obsahovat řadu dílčích důležitých věcí.

Třeba centra duševního zdraví.

Centra duševního zdraví, transformace kojeneckých ústavů, urgentní příjmy, konzultace na dálku a další věci důležité pro praxi, třeba pojízdnou ordinaci lékaře. Ten návrh byl v připomínkách, bylo jich prý mnoho. Je to klíčový zákon a každý se k němu vyjadřuje. Pokud já mám informace, tak ministerstvo nepočítá s tím, že by se zákon někam posunul. Doufám, že nový ministr zdravotnictví si po volbách tu novelu vezme a dotáhne ji. Odpracovalo se na ní skutečně velké množství práce a je velmi důležitá.

A pak tu máme dvě novely zákona o vzdělávání lékařů.

Jednak jde o novelu, v níž ministerstvo zdravotnictví navrhuje novou koncepci dotování rezidenčních míst podle lokální potřebnosti. Proběhlo meziresortní připomínkové řízení a v jaké je to fázi teď, to nevím. Jako poslanec jsem předložil ještě další novelu, na níž jsme na ministerstvu pracovali a přišlo mi škoda jí jen tak zahodit. Řeší praktické věci pro praktiky a mladé lékaře, zjednodušuje vzdělávání lékařů v oboru epidemiologie a hygiena. Ta teď stále čeká na první čtení.

Zmíněným zákonům se budete věnovat jako nový člen Výboru pro zdravotnictví, kde jste nahradil Milana Brázdila z ANO. Trochu to trvalo, než vás vaši kolegové z ANO do Výboru pustili?

Nebylo možné počet členů ve výboru navýšit o jedno místo, tak jsme to vyřešili takto. Jsem tomu rád. Ve výboru se budou věcně řešit zákony, na kterých jsem pracoval jako ministr. Chci u toho být. Covid ale jednání obecně dost komplikuje. Přednostně se projednávají návrhy spojené s krizí a nouzovým stavem. To vše bohužel oddaluje běžnou agendu, nejen ve Sněmovně. Některé věci se přitom mohly dokončit již na jaře.

Věříte stále ve funkčnost dohodovacího řízení? Už jsem zaznamenal hlasy ve smyslu ať to ministerstvo zase vyhlašuje jako kdysi. 

To samozřejmě záleží na ministrovi. Jestli bude chtít do všeho zasahovat a dohody pro něj budou čistě formální. Tak to dřív bylo a segmenty i pojišťovny k tomu tak přistupovaly. Šly na jednání s tím, že se nedohodnou. To se podařilo změnit a poslední dohodovací řízení je toho důkazem. Pokud ministr jasně klade důraz na dohodu, přístup všech stran je jiný, než když ví, že to k ničemu není. Doufám, že to bude pokračovat. Snad i samotní zástupci segmentů pochopili, že to má smysl a budou to vyžadovat. A doufám také, že bude pokračovat Rada poskytovatelů zdravotní péče. Je velmi důležité, aby se věci řešily u kulatého stolu a ne tak, že je někdo s někým kamarád.

 

Práce ve vedení nemocnice je zajímavá výzva

Co plánujete do budoucna? Stále nechcete zůstat v politice? Nebo se vidíte někde v manažerské pozici?

Uvidíme. Teď jsem poslanec a chci dokončit svoji práci. Jinak jsem otevřený všemu. Nikdy jsem moc neplánoval, co bude za deset let, a život mě vždy někam posunul. Jako letos. Ale pokud jde o politiku, jsem spíše rozhodnutý.

Příští rok ve volbách nebudu kandidovat. Na druhou stranu nikdy neříkej nikdy

Takže ale přeci jen – malá rezervička pro politiku zůstává?

Je pravda, že když jsem veřejně oznámil, že nechci zůstat v poltice, tak mě různí lidé začali přemlouvat, abych to ještě zvážil. Příští rok ve volbách ale nebudu kandidovat. Na druhou stranu nikdy neříkej nikdy, víme, jak to funguje a člověk se může vrátit do politiky v jiné pozici, v jiné době.

V prosinci jste se stal členem představenstva Krajské zdravotní a.s. (KZ).

Oslovil mne přímo pan hejtman Jan Schiller, který má dobrý záměr změnit fungování té společnosti. KZ má nyní pět nemocnic, příští rok to bude sedm, protože se připojí městská nemocnice v Litoměřicích a rumburská nemocnice. Pro mě to bude nová zkušenost. Byl jsem na ministerstvu financí, zdravotnictví, ve dvou orgánech zdravotních pojišťoven a teď tedy poprvé u poskytovatele.

A nebavilo by Vás dělat ředitele? Ten toho může v nemocnici hodně ovlivnit (v současné době je vypsáno výběrové řízení na generálního ředitele KZ – pozn.red.).

V tuto chvíli není nic na stole. Neříkám, že by mě to nebavilo, nebo že bych takovou pozici odmítal. Pracovat ve vedení nemocnice je zajímavá výzva. Obecně mě zdravotnictví baví. Z pohledu řízení systému, poskytovatelů i pojišťoven. Tak si dokáži představit ledasco, ale i něco úplně jiného.

A co třeba působení v cizině?

To je také možnost. Ale v tuto chvíli nemohu říct nic konkrétního.

Kdo nebo co vás nejvíc na politice zklamalo a co naopak mile překvapilo?

Velmi mě baví zabývat se zdravotnictvím. Na ministerstvu byla práce velmi náročná, prakticky jsem tam žil, ale dělal jsem to s chutí. Vedle toho je rovina politická a tam už člověk naráží na různé triky, zájmy a politikaření. Tak to bylo, je a bude. Když však vidíte, že ne vždy jde o věcnou diskusi, ale spíše o osobní sympatie a antipatie, tak to není úplně příjemné. Nejsem ten typ, který by rád hrál politické hry. Na druhou stranu se spoustou kolegů se mi spolupracovalo dobře. Nakonec jsem na ministerstvu strávil téměř tři roky, déle než většina ministrů přede mnou. Takže se zdá, že přes všechny útrapy a složitosti se podařilo nějakou práci odvést.

Když jsem v roce 2009 odcházel s ministrem Tomášem Julínkem z ministerstva, přemýšlel jsem o tom, kde se stala chyba a co jsem měl v komunikaci udělat jinak. Co byste vy udělal jinak?

Samozřejmě že člověk udělá nějaké komunikační chyby. Zvláště pokud dostáváte stovku dotazů denně. Ale neřekl bych, že bych úplně udělal něco zásadního jinak. Snažil jsem se věci dělat poctivě, ale možná proto, že nejsem typický politik, tak jsem ne vždy udržoval politické vazby na takové úrovni, jak by bylo asi potřeba. Práce na ministerstvu mě natolik vytížila, že už na to nebyl prostor. Tomu jsem se měl asi věnovat intenzivněji. Nějakou zásadní chybu ale v hlavě nemám.

Tomáš Cikrt

Foto: Martin Kovář

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY