Televizní premiéra dokumentu Co s Péťou? přinesla divákům syrový příběh rodiny Jochecových, která se po náhlé smrti maminky učí zvládat náročnou péči o dospívajícího syna s těžkou formou autismu. Krizová situace, která rodinu potkala krátce před uvedením snímku, však otevřela další a ještě naléhavější otázky týkající se dostupnosti sociálních služeb pro lidi s autismem.
Martin Trabalík ve filmu zachycuje, jak se pan Jochec po náhlé smrti manželky učí pečovat o dceru Vanessu a syna Petra. Ten trpí vážnou poruchou autistického spektra a potřebuje intenzivní podporu. Dokument přináší realistickou sondu do života rodiny žijící „na hranici společenských, fyzických i emocionálních možností“.
Jen několik dní před televizní premiérou se však podle filmového týmu rodina dostala do akutní tísně. „Hlavní hrdina dokumentu, otec samoživitel, leží v nemocnici a státní systém péče selhal,“ uvedla produkce v tiskové zprávě. Po operaci pana Jochece nebylo možné najít instituci, která by dočasně převzala péči o jeho syna, a tak Péťa strávil čtyři dny na izolaci v psychiatrické nemocnici.
„Nemáme místo“ nebo „takové klienty nepřijímáme“
Hledání dostupné sociální služby bylo podle rodiny bezvýsledné. „Paní sociální pracovnice obvolávala zařízení napříč republikou a v každém ji odmítli buď se slovy nemáme místo, nebo takové klienty náročné na péči nepřijímáme,“ popsala Péťova sestra Barbora. Protože žádné zařízení nemohlo Péťu převzít, jedinou možností se stala psychiatrická léčebna.
Na izolačním pokoji chlapec strávil čtyři dny. „Nebylo možné zajistit jeho pobyt mezi ostatními pacienty kvůli jeho znevýhodnění, přestože jeho stav nevyžadoval hospitalizaci, ale sociální péči,“ uvedli zástupci rodiny. Dočasné řešení nakonec nabídlo Respitní centrum Nautis v Bohnicích, kam byl chlapce převezli.
Obavy z brzkého opakování
Jenže 7. prosince Péťovi pobyt končí a vedoucí Respitního centra Nautis Barbora Salačová varuje před možným opakováním situce. Péťa totiž může zůstat v zařízení pouze do doby, než nastoupí další klienti, kteří mají pobyt dlouhodobě plánovaný.
Producent filmu Jan Bodnár připomněl, že dokument měl poukázat na dlouhodobě známé problémy. „Nikdo z nás tvůrců ale nečekal, že otázka z názvu filmu přestane být řečnickou tak brzy a změní se v urgentní volání o pomoc, na které zatím stát neumí adekvátně reagovat,“ dodal.
Mohlo by vás zajímat
Autismus se neléčí hospitalizací
Ředitelka NAUTIS Magdalena Šubrt Thorová k situaci doplnila kontext fungování sociálních služeb a možností péče. „V diskusích pod upoutávkou na dokument se často objevují „jednoduché rady“, že by měl být Péťa „umístěn do ústavu“. Je ale důležité říct, že česká legislativa žádné ústavy nezná,“ upozornila. Velkokapacitní pobytová zařízení podle ní nemohou poskytnout podporu, kterou lidé s těžším autismem potřebují, a proto Péťu odmítla.
Současně Šubrt Thorová zdůraznila rozdíl mezi zdravotní a sociální péčí: „Psychiatrické nemocnice spadají pod zdravotnictví a jsou určeny k léčbě duševních onemocnění. Autismus však není nemoc. Je to neurovývojové postižení, které se neléčí hospitalizací.“ Pokud však sociální služby nemají kapacitu, nemocnice člověka odmítnout nemohou.
Potřeba širší podpory
Podle ředitelky NAUTIS neexistuje v Česku služba schopná rychle reagovat na krizové situace rodin lidí s autismem a náročným chováním. „A proto se stává, že lidé s autismem tráví dny, týdny i měsíce v nemocnici, protože nikde jinde pro ně není místo,“ podtrhla.
Neziskové organizace tak často suplují akutní podporu, kterou by jinak měla zajistit síť sociálních služeb. „Nemůžeme čekat, až stát usoudí, že změna je nutná. Ale nezvládneme všechno,“ popsala Šubrt Thorová úsilí pracovníků NAUTIS, kteří dobrovolně berou další směny, aby v krizových situacích pomohli rodinám.
