Jedním z úkolů nemocničních paliativních týmů je připravit s pacientem plán péče, který mu má pomoci strávit závěr života podle jeho představ. Pomáhají také s hladkým přechodem do další péče, například do domácího hospice. Někdy ale narážejí na to, že se plán péče ztratí a úsilí tak přijde vniveč. Na Královských Vinohradech proto nyní přemýšlejí o zavedení takzvané paliativní doložky, která by zajistila, že přání pacienta nezapadne v hromadě papírů. Problematice se věnovala konference Dvě cesty, jeden cíl, kterou uspořádalo Fórum mobilních hospiců.

Ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, která má 1 200 lůžek a 35 tisíc hospitalizací ročně, zemře zhruba 1 200 lidí za rok. Paliativní tým se zvládne postarat o 200 z nich, dalších 500 pacientů v jeho péči odejde ze života jinde.

„Ze zahraničních studií víme, že 70 % lidí v nemocnici by potřebovalo paliativní péči. My pečujeme o zhruba 700 z 35 tisíc hospitalizací za rok. Velkému procentu pacientů se tedy naší péče nedostane. Někdy se stane, že takový člověk leží vedle našeho pacienta. Vidíme, že po naší péči skoro volá, ale nepodaří se to. Kdyby nás zavolali ke všem, kapacitně to nezvládneme,“ popisuje vedoucí lékař paliativního týmu ve FN Královské Vinohrady Adam Houska.

Dnes tak podle něj mají na Vinohradech se dvěma paliativními týmy asi třetinu potřebných kapacit. Vedle samotných pacientů totiž musí zvládat i edukaci, osvětu a postarat se o studenty či stážisty.

Obecnou paliativní péči by měli zvládat i další lékaři v nemocnici

Samozřejmě ne všechny pacienty, kteří se blíží k závěru života, musí mít na starosti konziliární paliativní tým. Paliativní péči mohou zajistit například internisté ve spolupráci se zdravotně-sociálními pracovníky. Jednou z rolí konziliárního týmu totiž je také edukace napříč nemocnicí, aby to zdravotníci zvládli.

„Pokud nám zavolají z oddělení, že mají pacienta s ukončenou léčbou a prosí o zajištění hospice, odkazujeme je na zdravotně-sociální pracovnici. To není specializovaná paliativní péče. Nejvíce urgentní jsou lidé v situaci, kdy se primární tým není schopen rozhodnout, zda léčbu ukončit, či nikoli. Nebo jsou tam další velké obtíže, třeba supertěžká sociální situace, případně jde o mladé pacienty, kde toho spousta není vykomunikovaná,“ objasňuje Houska.

Mohlo by vás zajímat

Mění se přitom spektrum pacientů, kteří jsou v nemocnici k péči paliativního týmu indikovaní. Zatímco na počátku šlo převážně o terminálně nemocné, kteří před sebou měli týdny života, dnes je polovina pacientů časných, kteří před sebou mají měsíce a více.

Co nejdříve domů

Paliativní pacienty se tým každopádně snaží dostat co nejdříve z nemocnice domů. Jednak proto, že už jim často nemá co nabídnout. A také proto, že mají specifické potřeby (třeba soukromí a návštěvy na pokoji více než tři hodiny denně), pro jejichž zajištění chybí prostor.

Na Vinohradech přitom dvě až tři stovky pacientů v péči konziliárního týmu odcházejí domů s tím, že budou v péči agentury domácí péče a vinohradské paliativní ambulance. 40 lidí loni pokračovalo do péče domácího hospice, podobné číslo do hospice kamenného. Zbytek zamířil do domova pro seniory.

Plán péče se někdy zatoulá

Důležitým nástrojem, který pomáhá pacientům strávit závěr života co možná nejvíce podle jejich představ, je plán péče.

„Zásadní je stanovit si s pacientem a jeho rodinou cíl péče. Plán z toho vyplývá. Narážíme ovšem na to, že pak plán nejde s pacientem na místa, kde by ho potřeboval. Když máme časněji indikované pacienty, stává se, že se precizně naformulovaný plán nějakým způsobem neobjeví v propouštěcí zprávě. Zůstává v nemocničním systému a už se o něm cílový subjekt nedozví. Anebo se ve zprávě objeví, ale mezi milionem věcí není vidět,“ popisuje Houska.

Pomohl by návod pro pacienta a jeho rodinu

Proto na Vinohradech přemýšlejí o vytvoření specifického dokumentu, paliativní doložky, která by shrnovala vše zásadní. Dnes se totiž běžně stává, že pacient později skončí na lůžku v jiném zařízení a práce paliativního týmu přijde vniveč. Zároveň platí, že plán péče není vytesaný do kamene a pacient v něm může chtít s postupujícím onemocněním něco změnit.

Podle lékařky mobilního hospice Most k domovu Hany Turkové stojí za zvážení zařadit k těmto dokumentům také návod pro pacienta i rodinu, co kde hledat. Tedy třeba:

  • kde dostanou inkontinenční či stomické pomůcky,
  • jak řešit symptomy, které mohou nastat, a kdo jim na ně předepíše léčbu,
  • co s nutricí, když bude pacient méně jíst,
  • co dělat, když si rodina nebude jistá, zda volat záchranku,
  • kontakty na mobilní hospice či půjčovny pomůcek,
  • jak zařídit příspěvek na péči,
  • jak uchopit dlouhodobé ošetřovné, které je dnes přenosné a mohou ho čerpat i blízcí, kteří s pacientem nebydlí ve stejné domácnosti, takže se členové rodiny mohou v pečování střídat.

Plán nemá být jen o limitaci péče

Součástí plánu péče jsou i informace, zda si pacient přeje limitaci některé péče. A také komunikace s rodinou tak, aby při přijetí do hospicové péče zdejší zdravotníci z dokumentace věděli, zda blízcí umírajícího přání přijali, nebo je to s nimi potřeba dál řešit.

„Někdy se setkávám s tím, že plán péče je hlavně o tom, aby tam bylo napsáno DNR a DNI (Do Not Resuscitate, tedy neresuscitovat, a Do Not Intubate, neintubovat, pozn. red.) a pacient už nejezdil do nemocnice. Pokud ale chceme poskytovat opravu dobrou péči, tak je to málo,“ říká k tomu Regina Slámová, vedoucí pracovní skupiny Mobilní specializovaná paliativní péče při České společnosti paliativní medicíny a vedoucí lékařka Městského domácího hospice Brno.

Co se pak týče lidí v domovech pro seniory, je klíčové, aby na plánu péče spolupracoval praktický lékař, který by měl být jeho nositelem. Na jeho podněty pak totiž (na rozdíl od nemocničního paliativního týmu) reagují sestry v domově. Proto je potřeba lékaře v paliativní péči vzdělávat, což se děje například v projektu Paliativní praktik.