Dlouho hrál fotbal, ale zasáhlo zranění. Ještě před pár lety běhal přes tisíc kilometrů ročně. Přišlo ale další zranění a musel skončit i s běháním. Teď dává šanci kolu. Dlouholetý šéf České lékařské komory Milan Kubek v rozhovoru popisuje svůj celoživotní boj s nadváhou, sportovní limity, marný, ale zábavný boj s japonštinou i soužití s manželkou, která patří mezi elitní české maratonské běžkyně.
Máte nějaký recept, jak se udržovat v dobré kondici?
To je jednoduchá otázka, na níž ale neexistuje jednoduchá odpověď. Řekněme, že udržování se v kondici v mém případě znamená celoživotní zápas s nadváhou. S přibývajícím věkem je to čím dál tím těžší. Celý život se nicméně snažím nějakým způsobem sportovat, to pomáhá.
Jakým sportům jste se věnoval?
Zamlada jsem byl spíš sprinterský typ, běhal jsem stovku za dvanáct sekund, do dálky jsem skočil skoro pět a půl metru. 15 let jsem hrával okresní fotbal. Využíval jsem svou rychlost na křídle. Poté, co mi to operace obou kolen hrát fotbal znemožnily, jsem zjistil, že se musím hýbat dál. Takže jsem začal běhat.
Ale už ne sprinty, spíš delší úseky. Pro pobavení nutno říct, že běhám jako Zátopek. Ne tak dobře, ale podobně se tvářím a běhám nesmyslně v záklonu. Jak mé běhání popsal profesor Veselka (známý český kardiolog Josef Veselka, pozn. red.), „ten chlápek vypadá, že za chvíli zdechne“.
Běhal jsem pravidelně. Snažil jsem se – a několik let po sobě se mi to i dařilo – běžet za rok minimálně stokrát a uběhnout minimálně tisíc kilometrů. Postupně jsem přiřadil i nějaké závody. Šestkrát jsem běžel Běchovice (tradiční pražský běh na 10 kilometrů, pozn. red.) a pětkrát s manželkou půlmaraton a řadu různých vedlejších závodů na 10 až 15 kilometrů při maratonských víkendech. Pak ale bohužel přišlo v roce 2024 další zranění. A ortopedi mi už běhání definitivně zakázali.
Můj boj s nadváhou v poslední době spíš méně úspěšný.
Proč? Co vám hrozí?
Jsem na hranici nutnosti endoprotézy kolene. A zatím upřednostňuji operaci se vyhnout. Endoprotéza je totiž „jednosměrný lístek“.
Zařadil jste místo běhu jiný sport?
Léta se trochu pokouším o cyklistiku, ta ale prostě nemůže nahradit běh, protože na ní nemám tolik času.
Když se totiž jdete proběhnout na tři čtvrtě hodiny, tak máte od bytu k bytu a včetně sprchy do hodiny a půl splněno. Ale když jedete na kole, tak abyste ujel 50 kilometrů, trvá vám to přes tři hodiny. A to už si člověk při běžném pracovním režimu ve všední dny nemůže dovolit.
I proto je můj boj s nadváhou v poslední době spíš méně úspěšný. Právě běhání, které je poměrně energeticky náročné, mi totiž výrazně pomáhalo váhu udržovat.
Životospráva? Chybí mi disciplína
Využíváte při sportovních aktivitách technologie typu chytré hodinky?
Zrovna při běhání jsou chytré hodinky fantastická věc. Člověk se na mapě podívá, kudy vlastně běžel, vidí různé mezičasy, může si spoustu věcí zaznamenávat, sleduje, kolik uběhl za hodinu a podobně. Velmi užitečným pomocníkem jsou i při cyklistice.
Změnil jste v průběhu života kromě sportovních i své stravovací návyky?
Nejsem zrovna přeborníkem disciplíny v životosprávě. Po padesátce toho ale člověk prostě už nemůže sníst tolik, jako když mu bylo 25. Proto se snažím jíst zdravě, ale má to velké množství výjimek. Prostě nemám tu disciplínu.
Snažíte se i při náročné práci nějak udržovat v kondici i mentálně?
I když je času málo, snažím se číst knihy a ve volném čase nezírat do počítače a do tabletu.
A kromě toho se učím japonsky. Sice už několik let, ale bez valného úspěchu. Vnímám to nicméně jako dobré mentální cvičení proti demenci.
Moje žena má vytrvalostní geny a vlohy.
Japonsky se tedy zatím nedomluvíte?
Když mám možnost hovořit s kolegy Japonci, připravím si úvodní frázi, oni se usmějí, pochválí mou japonštinu a přejdou na angličtinu. To je trochu demotivující. Ale budu se jako věčný začátečník věnovat japonštině i nadále.
Manželka běží, já s ní jedu na kole
Vaše manželka je úspěšnou maratonskou běžkyní. Jak jste s ní prožíval její sportovní úspěchy?
Moje žena má vytrvalostní geny a vlohy. Dokázala si v padesáti letech zaběhnout osobní rekord v maratonu tři hodiny a deset minut, což je fantastický čas. V Krakově ve své kategorii vyhrála, ve Varšavě skončila třetí.
Maratonů absolvovala skutečně hodně. A je úplně první Češkou, která dokončila takzvané World Marathon Majors, což je těch šest nejslavnějších maratonů světa – Berlín, Londýn, Tokio, Chicago, Boston a New York. Později bylo přidáno ještě Sydney, ale to už manželka slavnou šestici dokončila.
Na takové maratony se přitom není vůbec jednoduché ani kvalifikovat…
Přesně tak. Má se čím pochlubit, protože kvalifikovat se musíte dobrým časem ve své věkové kategorii. Zájem je obrovský. Převis zájmu nad počtem startovních míst je na těchto velkých závodech víc než desetinásobný.
S manželkou jste maraton nikdy neběžel?
Mým výkonnostním maximem byly půlmaratony. Můj vůbec první běžela žena se mnou, ale vůbec jí to nebavilo, protože prostě nemohla běžet tak, jak si představovala.
Doba, kdy jsme spolu běhali, je dávno pryč. Před 15 nebo 20 lety jsme byli schopni běžet spolu, pak už to z její strany byla jenom taková charitativní záležitost. Musím vedle ní jet na kole. Zejména v zimě, když je ošklivo a tma, ji někdy na kole doprovázím.
Dlouhá léta šéfujete České lékařské komoře. Ta nějak programově podporuje sport a pohyb svých členů?
To jde jen obtížně, protože komora je obrovská organizace, má 61 tisíc členů. Hodně lékařů sportuje, ale samozřejmě každý dělá nějaký svůj sport, takže těžko organizačně hledat něco společného.
Snažíme se ale logisticky, propagačně i finančně podpořit některé sportovní aktivity. Tradičně například podporujeme českou lékařskou fotbalovou reprezentaci, která v uplynulých letech dosahovala velkých mezinárodních úspěchů (zlaté medaile z mistrovství světa v letech 2015, 2016 a 2017, stříbrné z let 2013, 2014 a 2018, pozn. red.). Aktuálně v ní dochází ke generační obměně. Finanční podpora komory je ale stabilní a dlouhodobá.
