Může o vhodnosti očkování rozhodovat lékárník na základě dotazníku a pohovoru u táry, nebo smí klíčový verdikt vydat výhradně lékař nahlížející do zdravotní karty pacienta? Na odloženém návrhu ministerstva zdravotnictví, který by umožnil farmaceutům samostatně posuzovat indikaci k očkování proti chřipce u dospělých, nepanuje shoda. Zatímco viceprezident lékárnické komory Martin Kopecký vidí v návrhu bezpečný a v cizině osvědčený způsob, jak zjednodušit přístup k prevenci, prezident lékařské komory Milan Kubek varuje, že posouzení zdravotního stavu bez znalosti kompletní dokumentace představuje riziko přehlédnutí závažných kontraindikací.

Jádrem celé debaty kolem návrhu novely zákona o ochraně veřejného zdraví je takzvaná indikace. Jde o odborné posouzení zdravotního stavu zájemce předtím, než dostane vakcínu. Nejde přitom o pouhé podání injekce, ale o klíčový proces. Vyhodnocuje se při něm, zda je očkování pro daného člověka bezpečné, zda nemá akutní infekci, závažnou alergii nebo zda neužívá léky potlačující imunitu.

Ministerstvo zdravotnictví v důvodové zprávě vysvětluje, že „důvodem předložení návrhu je potřeba reagovat na vývoj zdravotnického systému a posílit jeho kapacitní a organizační flexibilitu prostřednictvím širšího využití odborného potenciálu jednotlivých zdravotnických profesí“.

Právě proto navrhlo rozšířit „okruh zdravotnických pracovníků oprávněných indikovat a provádět očkování provedené na žádost fyzické osoby starší 18 let o zubní lékaře, lékaře s odbornou způsobilostí a farmaceuty“. Změnu navrhuje jako podmíněnou – farmaceuti by museli absolvovat specializovaný kurz a dodržet přísně stanovené postupy. To má zaručit bezpečný výkon péče.

O vakcínách se farmaceuti učí už na škole

Lékárníci zdůrazňují, že u běžných sezónních vakcín je indikační proces velmi přímočarý a není důvod pro vytváření umělých překážek. Viceprezident České lékárnické komory (ČLnK) Martin Kopecký odmítá obavy, že by posouzení stavu před očkováním bylo pro farmaceuty nepřekonatelným problémem. „Obecná indikace očkování proti chřipce zní: prevence chřipky. O žádný sporný bod se tedy nejedná. Jde o nesmyslný argument, který se šíří ve veřejném prostoru,“ uvedl pro Zdravotnický deník.

Podle Kopeckého je v praxi klíčové zajistit, aby očkovaná osoba splňovala podmínky v souhrnu údajů o přípravku (SPC) a neměla kontraindikace. Přípravu na tuto roli garantuje jak vysokoškolské studium, kde se studenti věnují imunologii, mikrobiologii, farmakologii i technologii, tak i případný navazující certifikovaný kurz zaměřený na praktický nácvik aplikace.

Kopecký navíc poukazuje, že screening v lékárnách by nebyl o nic méně důkladný než praxe, kterou pacienti už znají. „Vzpomeňte si na situaci před několika lety v očkovacích centrech. Jakým způsobem tam byla zjišťovaná kontraindikace očkování? Krátký písemný dotazník a půlminutový rozhovor s lékařem, který vás viděl poprvé,“ popsal.

V lékárnách by proto byly jasně definované postupy pro screening, kde na standardizovaný dotazník naváže cílený pohovor s pacientem. Přestože Kopecký přiznává, že lékárník ze samotného lékového záznamu všechny detaily nevyčte, dobře nastavený screeningový protokol rizika podle zástupce komory spolehlivě zachytí.

Indikace není jen checklist

Naopak prezident České lékařské komory Milan Kubek varuje před zjednodušováním indikačního procesu na pouhé odškrtávání položek v dotazníku. Pro Zdravotnický deník zdůraznil, že komplexní posouzení zdravotního stavu vyžaduje hlubokou znalost pacientovy anamnézy.

„Každému očkování musí předcházet odborné posouzení, zda je konkrétní vakcína pro konkrétního člověka vhodná a v daný čas bezpečná a potřebná. Indikace není jen kontrola několika kontraindikací,“ vysvětluje Kubek.

Posouzení zahrnuje mimo jiné zhodnocení prodělaných i současných onemocnění, užívaných léků, reakcí po předchozím očkování, věku či těhotenství. Kubek dodává, že lékař musí zvažovat přínosy a rizika zejména u takzvaných imunokompromitovaných pacientů, lidí na biologické či onkologické léčbě nebo po transplantaci, kde může jít o velmi složité klinické rozhodování.

Kubek uznává, že standardizovaným dotazníkem lze zachytit většinu základních rizik, nikoliv však všechny klinicky významné situace. „Pacient často sám neví, která informace je důležitá. Nemusí znát přesný název biologické léčby, nemusí vědět, že určitý lék významně ovlivňuje imunitu, nemusí znát druh předchozí vakcíny ani správně rozlišit běžnou reakci od skutečné anafylaxe. Dokumentace může ukázat souvislosti, které z krátkého rozhovoru nevyplynou,“ vysvětluje dále.

Dalším rozměrem indikace, na kterou Kubek poukazuje, je širší prevence. Pokud rizikový pacient přijde na očkování proti chřipce, lékař by měl zhodnotit i potřebu očkování proti pneumokokům či covidu a zkontrolovat celkový zdravotní stav. „Očkování má být součástí komplexní preventivní péče, nikoli izolovaným technickým výkonem. Očkování je zkrátka něco úplně jiného než nákup kapek do nosu,“ podotýká.

Chyby mohou být drahé

Kubek upozorňuje také na druhou stranu mince. Při nedostatku informací může farmaceut označit za kontraindikaci něco, co jí není, a odepřít tak pacientovi potřebnou prevenci. Z právního hlediska navíc platí, že pokud dojde k pochybení při indikaci kvůli nedostatečnému vyšetření, nese občanskoprávní i trestní odpovědnost ten, kdo o indikaci rozhodl.

Kopecký naopak zdůrazňuje, že model očkování v lékárnách bez nutnosti předchozího doporučení lékaře je odzkoušený a plně funkční v mnoha vyspělých zemích. „Tento model funguje v řadě zemí a je považovaný za jeden z nástrojů ke zvýšení proočkovanosti. V Evropě jsou každý rok v lékárnách očkovány miliony lidí. Chce snad ještě stále někdo tvrdit, že umožnit očkování v lékárnách je nebezpečné a nemá smysl?“ klade řečnickou otázkou.