České zdravotnictví má k dispozici stále více digitálních nástrojů, problémem ale zůstává jejich propojení. Podle šéfa pracovní skupiny pro digitalizaci zdravotnické skupiny Agel Norberta Schellonga by se vše mělo posunout od převádění papírových procesů do elektronické podoby k systému, v němž data skutečně následují pacienta. Výraznou roli v tom mohou sehrát umělá inteligence a nové evropské požadavky.
Co aktuálně řeší pracovní skupina pro digitalizaci?
Naším hlavním tématem je dnes přechod od „elektronizace jednotlivých úkonů“ ke skutečné digitalizaci celé pacientské cesty. Českému zdravotnictví podle mě nechybějí další izolované aplikace. Technologií máme dost. Potřebujeme ale, aby spolu začaly skutečně mluvit.
Soustředíme se proto především na interoperabilitu, elektronickou zdravotnickou dokumentaci, eŽádanky, připravenost na EHDS a na praktické dopady nových povinností na poskytovatele. Z pohledu Asociace soukromých poskytovatelů je důležité, aby nové standardy byly technicky jednoznačné, známé s dostatečným předstihem a před plošným zavedením reálně otestované na různých typech nemocničních, ambulantních, laboratorních či radiologických informačních systémů.
Velkým tématem je pro nás také princip „Once Only“. Jestliže zdravotník nebo poskytovatel jednou údaj vytvoří ve strukturované podobě, neměl by ho znovu opisovat do dalšího systému, formuláře nebo hlášení. Data mají cestovat systémem, nikoliv zdravotník mezi systémy.
Jaké jsou dnes největší překážky, které brzdí plnohodnotný rozvoj eHealth v českém zdravotnictví?
Největším problémem je roztříštěnost prostředí, rozdílná úroveň informačních systémů a stále nedostatečná interoperabilita.
Máme nemocnice a další poskytovatele, kteří jsou digitálně velmi daleko. Vedle nich tu pak působí organizace provozující systémy staré mnoho let. A všichni mají být součástí jednoho zdravotního systému. Digitalizace přitom funguje jen tak dobře, jak funguje její nejslabší článek.
Data by měla následovat pacienta a být dostupná oprávněnému zdravotníkovi ve chvíli, kdy je potřebuje.
Druhou bariérou je způsob, jakým někdy vznikají nové digitální povinnosti. Nestačí říct poskytovateli, že od určitého data musí něco elektronicky vykazovat. Musí existovat stabilní standard, funkční infrastruktura, API, dostatečný čas na úpravu informačních systémů a jasně popsaný provozní i ekonomický dopad.
Třetím problémem je, že jsme v minulosti příliš často digitalizovali papír místo procesu. PDF dokument poslaný elektronicky je sice elektronický dokument, ale ještě to není skutečně digitální zdravotnictví. Budoucnost je ve strukturovaných datech, kterým informační systémy rozumějí a dokážou s nimi dále pracovat.
Kde v praxi soukromí poskytovatelé nejvýrazněji pociťují limity nejednotnosti systémů a chybějící interoperability?
Prakticky na každém přechodu pacienta mezi jednotlivými částmi zdravotního systému. Pacient přichází od praktického lékaře ke specialistovi, od specialisty na laboratorní nebo zobrazovací vyšetření, následně do nemocnice a potom zpět do ambulantní péče. A s každým takovým přechodem dnes často začíná nový informační příběh.
Výsledkem je opakované pořizování anamnézy, přepisování údajů, přenos dokumentů v PDF nebo někdy stále na papíře, telefonování či dohledávání výsledků. Nejde pouze o IT problém. Bere to čas zdravotníkům, vytváří prostor pro chybu a komplikuje kontinuitu péče.
Skutečná digitalizace zdravotnictví není digitalizace jednotlivých úkonů, ale celé pacientské cesty. Data mají bezpečně následovat pacienta a být dostupná oprávněnému zdravotníkovi ve chvíli, kdy je potřebuje.
Jak vnímáte současné tempo státu a zákonné rámce v oblasti elektronizace zdravotnické dokumentace a sdílení dat?
Současné tempo vnímám velmi pozitivně. Troufnu si říct, že jsme dnes v jednom z nejintenzivnějších období elektronizace českého zdravotnictví za celou dobu, kdy o ní mluvíme. Velkou zásluhu na tom má Národní centrum elektronického zdravotnictví, jeho vedení a celý tým, který v posledním období posouvá řadu dlouho diskutovaných témat do konkrétní realizace. Z pohledu poskytovatelů je důležité, že dnes už nevedeme pouze obecnou debatu o tom, proč zdravotnictví digitalizovat, ale stále více řešíme konkrétní standardy, služby, termíny a způsob jejich zavedení do praxe.
Jaké konkrétní výsledky oceňujete?
Máme zákon o elektronizaci zdravotnictví, postupně se rozvíjejí národní služby a současně máme jasný evropský směr v podobě EHDS (Evropského prostoru pro zdravotní data). Čeká nás tedy několik let velmi intenzivní práce.
Za důležité také považuji, aby stát a Národní centrum elektronického zdravotnictví při přípravě jednotlivých kroků pokračovaly v dialogu s poskytovateli, odbornými společnostmi a dodavateli informačních systémů. Právě propojení těchto pohledů rozhodne, zda se dobře nastavená strategie skutečně promítne do každodenní klinické praxe.
Pokud se podaří současné tempo spojit s předvídatelností a praktickým testováním, máme dobrou příležitost udělat v elektronizaci českého zdravotnictví během několika let zásadní posun.
Tempo totiž nemůžeme hodnotit pouze podle toho, kdy vznikne zákon, standard nebo centrální služba. Rozhodující je okamžik, kdy se daná služba skutečně stane přirozenou součástí práce zdravotníka. Lékař nemůže kvůli každé nové digitální službě otevírat další portál. Musí ji mít integrovanou přímo ve svém nemocničním nebo ambulantním informačním systému.
Jak by mělo správně vypadat zavádění elektronizace?
Určitě potřebujeme dostatečný předstih. Pokud má poskytovatel investovat do úprav NIS, AIS, LIS nebo RIS/PACS, musí znát závazné technické standardy ideálně šest až dvanáct měsíců před okamžikem, kdy má začít fungovat. A standardy mají být předem prakticky ověřeny na reprezentativním vzorku poskytovatelů a informačních systémů. Pokud se nám podaří současné vysoké tempo spojit právě s touto předvídatelností a praktickým testováním, máme podle mě velmi dobrou příležitost udělat v elektronizaci českého zdravotnictví během několika příštích let skutečně zásadní posun.
Jak jsou na zavádění pokročilých digitálních nástrojů a nových standardů připraveni samotní poskytovatelé zdravotních služeb a jejich odborný personál?
To je otázka, kterou by v celém českém zdravotnictví dokázal asi nejlépe zodpovědět tým Národního centra elektronického zdravotnictví. Obecně ale můžeme za určité zrcadlo připravenosti považovat heterogenitu a technologické stáří informačních systémů, které dnes poskytovatelé používají. U části z nich bude nutný významný upgrade nebo postupná náhrada. A s tím přímo souvisí také připravenost zdravotníků, kteří s těmito systémy každodenně pracují. Nejde totiž jen o schopnost adaptovat se na nový informační systém nebo jeho novou verzi, ale současně na nové datové standardy, způsob sdílení informací a stále pokročilejší digitální technologie.
Je situace lepší u soukromých poskytovatelů?
Mám poměrně dobrý přehled o tom, jaké informační systémy používají a jak se na nadcházející změny připravují. A podle toho, co vidím, dělají maximum. A není to pouze kvůli naplnění budoucích legislativních požadavků vycházejících ze strategie elektronického zdravotnictví nebo z EHDS. Velmi silná je jejich vlastní motivace digitalizovat procesy, protože v tom vidí cestu ke zvýšení efektivity a především k uvolnění času zdravotníků pro samotnou péči o pacienty.
Naráží elektronizace zdravotnictví spíše na legislativní a finanční bariéry, nebo na konzervatismus a technologický dluh v terénu?
Je to kombinace všech těchto faktorů. Byl bych ale opatrný s označením zdravotníků za konzervativní. Pokud lékaři za posledních dvacet let zažili řadu „digitalizačních“ projektů, které jim ve výsledku přinesly více administrativy, je jejich skepse do určité míry racionální.
Velkým problémem je technologický dluh. Nemůžeme stavět zdravotnictví 21. století na informačních systémech, jejichž architektura vznikala před desítkami let. Modernizace základních informačních systémů proto podle mě musí být stejně důležitou součástí digitalizace jako vznik nových státních služeb.
A samozřejmě existuje i ekonomická stránka. Nová povinnost znamená úpravu softwaru, integraci, testování, kybernetické zabezpečení, školení a následný provoz. Pokud stát zavádí nové povinnosti, jejich ekonomické dopady na poskytovatele by měly být předvídatelné a součástí diskuse od začátku.
Jak se stavíte k integraci generativní AI a pokročilé automatizace do ambulantních či nemocničních informačních systémů? Je už reálné očekávat její plnohodnotné využití?
AI podle mě nebude samostatná aplikace, kterou si lékař otevře vedle nemocničního informačního systému. Musí se stát přirozenou součástí jeho pracovního prostředí.
U administrativních činností jsme už velmi blízko masovému využití. Automatický přepis rozhovoru lékaře s pacientem, příprava návrhu zdravotnického zápisu, strukturování dokumentace, sumarizace dlouhé anamnézy nebo příprava propouštěcí zprávy jsou oblasti, kde může AI zdravotníkům vracet významné množství času.
Co třeba predikce péče či triáž pacientů?
U klinického rozhodování, predikce nebo triáže musíme být podstatně opatrnější. Nevěřím v model, ve kterém bychom předali rozhodování generativní AI. Spíše budeme vytvářet systémy, kde model pracuje nad ověřenými zdravotními daty, má přesně vymezenou roli, jeho výstup je dohledatelný a finální klinické rozhodnutí zůstává tam, kde má být – u zdravotnického pracovníka.
Důležitý je ještě jeden aspekt: AI potřebuje kvalitní data. A právě proto spolu interoperabilita, strukturovaná dokumentace a umělá inteligence tak úzce souvisejí. Bez kvalitních strukturovaných dat budeme mít velmi chytrou AI sedící nad velmi chaotickým zdravotnictvím.
Velkou výzvou je kybernetická bezpečnost a ochrana citlivých dat pacientů. Jak tuto rovnováhu mezi otevřeným sdílením a bezpečností v rámci pracovního týmu uchopujete?
Pro naši pracovní skupinu soukromých poskytovatelů je kybernetická bezpečnost jedním z klíčových témat. Ohrožení nebo výpadek informačních systémů totiž pro poskytovatele zdravotních služeb prakticky okamžitě znamená přechod do režimu krizového řízení. A v takovém stavu nemůže žádný fungovat dlouho. Každá delší prodleva totiž může znamenat omezení poskytované zdravotní péče a zároveň zásadní výpadek v produkci zdravotních služeb.
Nejlepší způsob, jak získat zdravotníka pro digitalizaci, není prezentace. Jde o to ukázat mu, že díky ní může večer odejít z práce o půl hodiny dříve.
Nemyslím si ale, že správnou volbou je bezpečnost versus sdílení. Potřebujeme bezpečné sdílení. Zadržování dat uvnitř jednotlivých nemocnic není dlouhodobě řešením kybernetické bezpečnosti. Naopak potřebujeme jasnou správu identit, řízení oprávnění, auditní stopu, standardizovaná rozhraní a přesně vědět, kdo, kdy a proč k údajům přistupoval.
Stejně zásadní je pro nás ochrana osobních a citlivých údajů pacientů. Potřebujeme, aby nám důvěřovali a měli jistotu, že informace o jejich zdravotním stavu jsou odpovídajícím způsobem zabezpečeny. Pokud se jejich data sdílejí, musí se tak dít transparentně, předvídatelně, v souladu s právními pravidly. A tam, kde je to vyžadováno, s jejich souhlasem. Důvěru pacientů si v tomto směru nemůžeme dovolit ztratit.
Bezpečnost proto musí být součástí architektury systému od jeho návrhu, nikoliv dodatečná vrstva přidaná před spuštěním. Zároveň ale nesmíme bezpečnost používat jako argument pro to, že data nebudeme sdílet vůbec. Nedostupnost důležité zdravotní informace ve správný okamžik může sama představovat riziko pro pacienta.
Daří se pro myšlenku digitální transformace získávat lékaře a sestry v první linii? Co by mohlo jejich ochotu přijímat nové technologie zvýšit?
Nejlepší způsob, jak získat zdravotníka pro digitalizaci, není prezentace o digitalizaci. Jde o to ukázat mu, že díky ní může večer odejít z práce o půl hodiny dříve.
Každou technologii bychom proto měli posuzovat velmi jednoduchou otázkou: Kolik času vrátí zdravotníkovi a jakou hodnotu přinese pacientovi?
Pokud lékaři řekneme, že musí používat nový systém, protože to vyžaduje legislativa, pravděpodobně získáme formální compliance. Pokud mu ukážeme, že systém automaticky načte laboratorní výsledky, připraví anamnézu, vytvoří návrh zápisu a odstraní dvojí vykazování, získáme skutečnou adopci.
Mají být zdravotníci více zapojeni i do vývoje těchto řešení?
Určitě. Zdravotníci by měli být u vývoje a testování od začátku. Nejhorší digitální projekty vznikají tehdy, když někdo navrhne proces bez lidí, kteří podle něj mají každý den pracovat.
Kde byste chtěl vidět české elektronické zdravotnictví a digitalizaci v soukromém i veřejném sektoru za pět let?
Doufám, že za pět let už přestaneme používat slovo digitalizace tak často jako dnes, protože většina věcí bude jednoduše fungovat digitálně.
Pacient nebude nosičem své zdravotnické dokumentace. Data budou bezpečně následovat pacienta. Lékař nebude přepisovat informace, které už někde v systému existují. Laboratorní výsledky, obrazová dokumentace, medikace, propouštěcí zprávy nebo pacientský souhrn budou dostupné ve strukturované podobě přímo v jeho pracovním prostředí.
Pokud jde o AI, za pět let podle mě nebude nejzajímavější otázkou, jestli ji nemocnice používá. Stejně jako se dnes neptáme, jestli používá internet. AI se stane přirozenou součástí informačních systémů – bude pomáhat s dokumentací, vyhledáváním informací, rozhodovací podporou, plánováním kapacit i komunikací s pacientem.
Očekáváte, že bude vše ovládat AGI (všeobecná umělá inteligence)?
Jestli nás bude ovládat AGI? To si netroufnu předpovídat. Budu spokojený, když za pět let nebude lékaře ovládat nemocniční informační systém.
