Za desetinou antibiotické rezistence stojí veterina. Pomoci může omezení webového prodeje či úprava zákona

Zdrojem 90 procent rezistentních nákaz jsou nemocnice, deseti procent zvířata. Nejčastějšími odolnými bakteriemi, kterými se od zvířat mohou lidé nakazit, ať už formou přímého kontaktu s nakaženým společenským či hospodářským zvířetem nebo přes potravní řetězec, jsou stafylokoky či některé kmeny e. Coli. Foto: torange.biz

O antimikrobiální rezistenci a nadužívání antibiotik se obvykle mluví buďto ve spojitosti s častým a mnohdy zbytečným předepisováním ze strany praktických lékařů, nebo ve vztahu k využití u hospodářských zvířat. Jak se ale shodují odborníci, problém nelze rozdělovat na oblast humánní a veterinární. Komora veterinárních lékařů spolu s Českou lékařskou komorou proto na půdě Vědecké rady ČLK formulovala společné stanovisko směřované jak k lékařům, tak k veterinářům.

 

„Uvědomujeme si, že změny citlivosti původců nákaz se stávají problémem, pokud rozvolňujeme pravidla pro používání účinných léčiv, zejména antibiotik. V humánní i veterinární medicíně jsou největší problémy spojeny s neuváženou indikací a disciplínou pacientů či chovatelů zvířat, tedy s nedodržením předepsané dávky či s předčasným ukončením léčby,“ píší komory ve stanovisku.

Spotřeba antibiotik v humánní a veterinární medicíně byla v roce 2010 obdobná – zatímco ve veterině bylo použito 67 692 kilogramů antibiotik, u lidí to bylo 66 340 kilo (více jsme psali např. zde). Vývoj od té doby je ale odlišný – počet předepsaných denních dávek u lidí spíše mírně stoupá, u zvířat se ale mezi roky 2010 a 2012 povedlo snížit objem spotřebovaných antibiotik o 24 procent (zatímco předchozích dvacet let spotřeba stoupala). Bohužel trend nevydržel a v dalších dvou letech spotřeba narostla o pět procent. „Loni zase nastal mírný pokles. Je ale potřeba podívat se na relaci s objemem živé hmoty, protože v České republice ubylo hospodářských zvířat – šly dolů stavy dojnic a prasnic,“ přibližuje prezident Komory veterinárních lékařů Karel Daniel.

Nákaza hrozí hlavně od společenských zvířat

K nejčastěji užívaným antibiotikům ve veterině patří tetracykliny, peniciliny a sulfanomidy, spotřebu všech těchto skupin se v roce 2014 oproti roku 2010 povedlo snížit. U tetracyklinů klesla spotřeba nejmarkantněji – z cca 28 tisíc na 20 tisíc kilogramů. V Česku se přitom odborníci snaží tlačit na to, aby se změnila struktura používaných léčivých přípravků a aby se co nejvíce omezila spotřeba antimikrobiotik s vyšším rizikem, jako jsou některé aminoglykosidy či cefalosporiny. V živočišných produktech a krmivech se navíc hlídají rezidua cizorodých látek včetně antimikrobik, monitoruje se i výskyt odolných kmenů bakterií, které by se tak mohly dostat do potravního řetězce.

„Někdy v roce 2006 začala Komora veterinárních lékařů vlastní screening rezistencí, který ukončila v roce 2012. Celé schéma bylo převzato státem a v roce 2015 vznikl oficiální screening bakteriálních rezistencí prostřednictvím Státních veterinárních ústavů. Z monitoringu vyplynulo, že k rezistencím dochází tam, kde jsou antibiotika podávána nedostatečně dlouho, nepravidelně či navzdory racionálním doporučením ať už z příbalové informace, nebo ošetřujícího veterinárního lékaře. Daleko vyšší riziko rezistencí hrozí dnešní většinové populaci od společenských zvířat, protože jsou v daleko větším kontaktu s domácími psy, kočkami, fretkami či papoušky, než od faremních zvířat. Dnes se s nimi totiž běžný člověk dostane do styku pouze okrajově. Rezistentní kmeny jsou pak spíše jatecká než faremní mikroflóra. V tuto chvíli nemáme přesnou statistiku, nakolik se na rezistencích podílí jatecká či faremní mikroflóra, víme ale, že podíl rezistentních kmenů v celkové statistice pochází z 90 procent z nemocničního prostředí (o obřích nákladech, které si vyžádají, jsme psali zde, pozn. red.) a zhruba deset procent z prostředí zvířat,“ vysvětluje Karel Daniel s tím, že člověk se od zvířete může nejčastěji nakazit meticilin-rezistentními stafylokoky a některými kmeny e. Coli.

Doba, kdy se antibiotika házela zvířatům lopatou, jsou dávno pryč

Co se týče preventivního podávání antibiotik u zvířat, dlouhodobě dochází k útlumu. „Před pár měsíci byl na úrovni Evropské komise schválen Veterinary Medicine Act, který výraznou mírou omezuje preventivní používání antibiotik. Zavádí pojem metafylaktické použití antibiotik v chovech, kde ošetřující veterinární lékař na základě anamnestických informací z předchozích turnusů a z praktické zkušenosti ví, že třeba když přijde v říjnu teplota kolem nuly a je vysoká vlhkost, začne prasečák kašlat, a byť jde nejdřív o virovou infekci, týden po ní následuje bakteriální. Pak je nasazení antibiotik na místě,“ vysvětluje Karel Daniel. „V dřívějších dobách před 90. rokem se používala antibiotika preventivně tak, že se to leckde házelo lopatou, ale tato situace už neexistuje,“ doplňuje Josef Duben z PR oddělení veterinární komory.

Pokud bychom se podívali na to, jak jsme na tom ve spotřebě antibiotik na poli veteriny v porovnání s Evropou, nejsou naše výsledky ani odstrašující, ale ani nijak oslnivé. Zatímco v roce 2013 dle studie ESVAC spotřebovali více než třikrát tolik antibiotik u hospodářských zvířat v Maďarsku či Itálii a dvakrát více v Německu, výsledky srovnatelné s námi měla Francie či Nizozemí. O 30 procent méně než ČR spotřebovali v Británii; Finsko, Norsko či Island pak mělo spotřebu dokonce o 70 a více procent nižší než my. Odborníci ovšem upozorňují na to, že je s čísly potřeba zacházet obezřetně, protože v jednotlivých zemích se liší jak složení populace zvířat, tak portfolio antibiotik.

Racionalizace zemědělské výroby vs. ochrana spotřebitele

Jak tedy postupovat do budoucna? Vedle správného užívání dle indikace lékaře nebo alespoň příbalového letáku je podle společného stanoviska ČLK a KVL třeba řešit globální dosažitelnost léčiv, a to například tlakem na regulaci internetového, zejména přeshraničního prodeje. „Ani mezi evropskými zeměmi není jednotná klasifikace léků na předpis a volně prodejných,“ vysvětluje Daniel.

„Je nezbytné i správně likvidovat nevyužitá, popřípadě prošlá léčiva. Ta lze odevzdat humánnímu či veterinárnímu lékaři, popřípadě v lékárně. Důležité je i vzdělávání – tedy nadále pokračovat v organizaci školení, postgraduálních studií a kurzů na téma odpovědného nakládání s antibiotiky. Pokud se konají politická či meziresortní jednání na veskrze odborná témata, jako je mikrobiální rezistence, měli by se jich zúčastnit kromě zástupců resortů zdravotnictví a zemědělství též zástupci ČLK a KLV, stejně jako státní dozorové orgány,“ shodují se lékaři a veterináři ve stanovisku.

Právě v oblasti práva se přitom veterináři donedávna obávali změn, které by podle nich znamenaly riziko zvýšené spotřeby antibiotik. Šlo o novelu veterinárního zákona, kterou ale v dubnu vrátila legislativní rada vlády k přepracování. „Jednou z kardinálních připomínek bylo, že se resort, chovatelé a zemědělská lobby snaží v zákoně vymezit právo chovatelů na zákroky u vlastních zvířat,“ poukazuje Daniel. Veterinární komora proto před úpravou už loni na podzim varovala. „Přestože v některých zemích EU v posledních letech spotřeba antibiotik v chovech hospodářských zvířat klesá, v ČR se v posledních letech, za období 2012 až 2014, po předchozím poklesu mírně zvýšila. Tento trend by mohl podle názoru KVL pokračovat, pokud by bylo v připravované novele veterinárního zákona umožněno chovatelům hospodářských zvířat podávání přípravků k léčení zvířat bez vědomí a kontroly odborného dozoru veterinárního lékaře. Před tím varuje i ve svém usnesení listopadový sněm KVL. Podle něj nedává smysl umožňovat chovatelům prostřednictvím omezené teoretické přípravy získat kompetence k odborné veterinární činnosti, která je v současné době podmíněna středoškolským nebo vysokoškolským odborným vzděláním,“ uvedla tehdy v tiskové zprávě komora. „Ve veterinární sféře zde dochází k obrovskému střetu dvou trendů – racionalizace zemědělské prvovýroby a proti tomu ochrany spotřebitele,“ doplňuje Karel Daniel.

V ČR chybí jasně definovaný veterinář

Veterináři proto požadují, aby bylo legislativně vymezeno, co může dělat veterinární lékař a veterinární technik; další úkony by měl na starosti chovatel či osoba jím pověřená na pokyn a pod vedením veterináře. Zatímco evropské země takové vymezení mají a doporučuje ho také Federace evropských veterinářů, v Česku jasná definice schází. Náprava by zamezila působení absolventů kurzů, kteří sice nabyli některé praktické dovednosti, ale nemají za sebou odborné studium. Právě znalost hlubších souvislostí a rizik pro veřejnost podle komory zajišťuje bezpečnost pro spotřebitele.

Upravit by veterináři chtěli také definici ošetřujícího veterinárního lékaře. „V předloze bylo, že ošetřující veterinární lékař je ten, kdo má vědomosti o zdravotním stavu zvířat v daném chovu. To ovšem nestačí, protože použití léků na předpis veterinárního lékaře je vždy vázáno na vyšetření zvířat a stanovení diagnózy. Tady se dostáváme k antibiotikům. My jsme se definici snažili navrhnout tak, že ošetřující je veterinární lékař, který provedl vyšetření zvířete či skupiny zvířat, stanovil diagnózu a na jejím základě použil nebo předepsal léčiva. Zvolna se totiž začal rozšiřovat nešvar, že jeden kočující veterinární lékař po zemích českých předepisoval od Tachova po Karvinsko a od Teplic po Břeclav. Pokud bychom nechali definici, jak byla, stačili by v Česku dva veterináři,“ vysvětluje šéf veterinářů.

Michaela Koubová