Evropská zdravotní unie: reálná vize nebo reklamní nálepka? Ptali jsme se českých europoslanců

Vznikne Evropská zdravotní unie? A co to vlastně znamená? Bude její součástí nová léková strategie? Foto: koláž ZD/pixabay

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová ohlásila v září ve své Zprávě o stavu Unie vznik „Evropské zdravotní unie“. První „základní kameny“ představila komisařka pro zdraví Stella Kyriakidesová minulý týden. Podle ní je třeba více posílit společnou přípravu a reakci na zdravotní krize a rozšířit mandát unijních agentur. Do své vize Komise dále „zabalila“ i již dříve avizované strategické dokumenty jako farmaceutická strategie, Evropský plán boje proti rakovině nebo Evropský prostor pro sdílení zdravotnických dat. Stále však platí, že unijní orgány nesmí zasahovat zemím EU do jejich zdravotnických systémů. Je myšlenka na zdravotní unii reálnou vizí nebo jen reklamní nálepkou? A co lze v této souvislost čekat od lékové strategie, kterou Komise představí již za týden?

V malé anketě jsme se ptali čtyřech českých europoslanců a europoslankyň: Dity Charanzové (ANO / v EP frakce Obnova Evropy), místopředsedkyně Evropského parlamentu (EP), Alexandra Vondry (ODS / v EP frakce konzervativců a reformistů), člena výboru pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin (ENVI), Michaely Šojdrové (KDU-ČSL / v EP frakce lidovců) a Kateřiny Konečné (KSČM / v EP levicová frakce), náhradnice ve výboru ENVI, stínové zpravodajky usnesení EP k programu EU4Health a k nedostatku léčiv.

1. Evropská komise představila minulý týden své návrhy, jak posílit v reakci na covidovou pandemii připravenost a reakci EU na zdravotní krize. Jde podle Vás správným směrem?

Dita Charanzová: Jsem ráda, že se Evropa z první vlny pandemie poučila. Přistoupila k větší koordinaci mezi státy, a zejména rozhodla o výrazném posílení výdajů na zdravotnictví (v rámci programu EU4Health – pozn.red.), které je zcela na místě. Epidemie nám ukázala slabá místa zdravotních systémů napříč Evropou, odkryly se rozdíly ve vybavení různých regionů, odlišnosti v dostupnosti zdravotní péče. Řešili jsme nedostatečné vybavení nemocnic, chybějící léky i další zdravotnický materiál. Návrhy Komise jdou správným směrem, ale uvidíme, ďábel se skrývá v detailu. Rozhodně vítám, že je na stole návrh na vytvoření evropského pandemického plánu. Situace ukázala, jak nutně jej potřebujeme. Výměna dat mezi zdravotnickými systémy členských států je určitě také ke zvážení, a to zejména v tom smyslu, abychom mohli efektivněji využít pozitivních zkušeností a postupů, které se jinde osvědčily. Vítám i posílení agentur EMA (Evropské lékové agentury – pozn.red.) a ECDC (Evropského centra pro kontrolu a prevenci nemocípozn.red.), které hrají důležitou roli při zvládání pandemie.

Alexandr Vondra: V základních parametrech ano. Všechny tři (legislativní návrhy – pozn.red.) usilují o maximální využití prostoru, který Unii v oblasti zdravotnictví poskytují zakládací smlouvy. A například určité posílení agentur EMA a ECDC, které svou práci dlouhodobě dělají dobře, je, myslím, ospravedlnitelné. Klíčové ale bude ohlídat, aby levice návrhy během jejich projednávání nepozměnila v bič na členské státy. Byly to totiž právě ony, kdo na začátku pandemie projevil vyšší míru akceschopnosti. Na rozdíl od EU.

Michaela Šojdrová: Pandemie covid-19 ukázala, že EU dokáže pomoci členským státům a pouze společně jsme silnější. Finanční podpora i nedávný dar plicních ventilátorů ukazuje přímé pozitivní dopady rozhodnutí EU na situaci v České republice. EU si z krize odnáší draze zaplacené ponaučení. Jedním z opatření má být sjednocení dosavadních tří zdravotnických programů do nového EU4Health, který se stane samostatným nástrojem pro období 2021-2027 s pěti miliardovým rozpočtem.  Účelem programu je podpora zdravotnických systémů členských států, řešení krizových situací i dlouhodobých problémů, jakým je například léčba rakoviny, kterou moje lidovecká frakce považuje za prioritu.

Kateřina Konečná: Po hlubší spolupráci členských států v oblasti zdravotnictví, tedy i vzniku Evropské zdravotní unie, volám už léta. A dá se říct, že čas mi dal za pravdu. Po nastudování předložených návrhů jsem však zklamaná. Jediným světlým bodem je zavedení možnosti vyhlášení mimořádné situace v EU, což by znamenalo intenzivnější koordinaci a umožnilo vývoj, vytváření zásob a nákup produktů, které jsou v době krize důležité. To by v budoucnu jistě mohlo pomoci. Přeshraniční hrozby typu covid-19 dnes dlouhodobě není schopen sám zvládnout žádný stát, s jakkoliv robustním zdravotnictvím. A případy různých epidemií v následujících letech a dekádách díky klimatické změně jen porostou. Tento nárůst jsem mohla sama posledních pět let sledovat z první ruky jako hlavní osoba odpovědná v EP za agenturu ECDC. Prošla jsem si řešením eboly, ziky, spalniček či západonilské horečky.

Předložené dokumenty proklamují posílení klíčových agentur EMA a ECDC, ale to je pouze kosmetické, a proto nedostatečné. Postavení ECDC zůstane poradní. Dokud však nebude moci aspoň v nekritičtějších momentech opatření nařizovat, nikam se nepohneme. Je zjevné, že současný rámec EU umožňuje Evropské komisi v této oblasti již jen drobné změny a bez hlubší reformy EU se neobejdeme. Musíme se posunout dále a přestat trvat na pravomocích, které ani neumíme používat. Členské státy nikdy nechtěly silné ECDC a stvořily tuto agenturu záměrně slabou a podfinancovanou. Nikdy nezapomenu, když jsem tam před lety jela poprvé na inspekci a zjistila jsem, že někteří zaměstnanci ECDC musí pracovat ze stavebních buněk, protože budova, ve které agentura sídlila, nebyla vyhovující. I přesto návrhy vítám. Po letech nezájmu o zdravotnictví na úrovni EU se konečně něco pozitivního děje a hýbou se dekády zamrzlé ledy.

2. Je podle Vás na místě hovořit o skutečné „Evropské zdravotní unii“?

Dita Charanzová: Koncept “zdravotní unie” není přímo spjat s nutností změn zakládacích smluv EU. Určitě je řada oblastí, na které se můžeme zaměřit a využít k tomu současný právní rámec. Jeden z konkrétních návrhů je například posílení ECDC. To bude hrát nyní zásadní roli, protože minulý měsíc se státy konečně dohodly na společném evropském “semaforu”. Dosud měla tato instituce jen limitované možnosti, jak poskytovat důležitá data a analýzy. Dále vítám posílení agentury EMA, která při pandemii nebyla schopná správně a efektivně monitorovat nedostatky zdravotnických prostředků v členských státech. Pokud chceme, aby solidarita fungovala, musíme mít koordinační strukturu, která bude dodávat údaje o tom, kde, co a jaký stát přesně potřebuje. To jsou zcela konkrétní kroky, jak zlepšit situaci, které můžeme dělat (a děláme) už dnes.

Nemyslím si, že bychom měli hovořit o zdravotní unii ve smyslu úzkého propojování zdravotnických systémů jednotlivých zemí. Sbližujme standardy, zajišťujme všude stejně kvalitní péči, soustřeďme se na dostatečné poskytování přeshraniční péče, kde je potřeba apod.

Alexandr Vondra: Pojem Evropské zdravotní unie považuji za nadnesený. Řadím ho do ranku termínů jako je unie kapitálových trhů nebo bankovní unie. Striktně vzato v EU dosud pořádně nefungují ani čtyři základní svobody a ve zdravotnictví je často problémem i poskytování přeshraniční péče.

 

Michaela Šojdrová: Smlouva o fungování EU uznává odpovědnost členských států za své zdravotnické systémy, a na tom EU4Health nic nemění. Smlouva uznává pravomoc EU přijmout opatření určená k ochraně veřejného zdraví, zejména k boji s nakažlivými nemocemi, kam rozhodně boj proti covid-19 patří. Pokud mluvíme o zakládání „zdravotní unie“, tak její základy již byly položeny v roce 2011 přijetím směrnice o přeshraniční péči. Jsem přesvědčená, že tato krize ukázala, že EU může značně přispět k ochraně zdraví Evropanů. EU4Health poskytne členským státům nové možnosti reformy a modernizace zdravotnických systémů.

Kateřina Konečná: Nikoliv. Jak jsem uvedla v odpovědi k první otázce, ukazuje se, že v oblasti zdravotnictví naprosto nutně potřebujeme reformu primárního práva ve smyslu předání dalších pravomoci na evropské instituce. Současné primární právo s takovou unií nepočítá a podle toho také vypadají návrhy Evropské komise. Spíše to považuji za marketingovou zkratku.

 

3. Součástí této „unie“ se má stát i očekávaná farmaceutická strategie. V září europoslanci přijali usnesení s návrhy, jak řešit problém nedostatku léků v Evropě. Co by se z textu usnesení mělo ve strategii odrazit především?

Dita Charanzová: Evropská komise reaguje na situaci, kdy se Evropa dlouhodobě potýká s nedostatkem některých léčivých přípravků. Problém se prohloubil na jaře během první vlny pandemie, kdy někteří mimoevropští dodavatelé např. paracetamolu přerušili dovoz do EU. Nebezpečná je zejména závislost Evropy na asijských zemích, mezi nimi Číně a Indii. Z těchto dvou zemí dnes pochází už 80 procent účinných látek pro naše léky.

Hledat řešení nebude vůbec snadné, očekávám kolem toho velkou debatu. Výrobní řetězce léčiv jsou často závislé na subdodávkách z různých zemí, jejich kompletní přenesení do Evropy by citelně narušilo křehkost celého procesu a samozřejmě by se významně podepsalo i na zvýšení ceny léčivých přípravků. Předpokládám tedy, že budeme zvažovat různé cesty a ve finále půjde o mix více kroků. Jde o možnosti pobídek, které by motivovaly výrobce k návratu do Evropy, musíme s nimi debatovat o možnostech rozložení výroby, abychom rozložili riziko závislosti na konkrétních místech, nebo se podívat na způsob výběrových řízení, kde jediným kritériem bývá cena.

Alexandr Vondra: Podstatné je, aby se v EU léky a zdravotnický materiál zase znovu vyráběly, a nebyli jsme tak závislí na dodávkách ze třetích zemí. Potenciál máme, peníze na výzkum taky, strategie by měla umět obojí správně nasměrovat tam, kde to má smysl. I do České republiky.

 

Michaela Šojdrová: Největší výzvu vidím ve snížení závislosti EU na lécích pocházejících z třetích zemích a podpoře místní výroby farmaceutických přípravků, pokud jde o tzv. léčiva vysokého léčebného významu. Pro dosažení tohoto cíle je důležitá úzká spolupráce mezi Evropskou komisí a členskými státy. V případě další krize se musíme stát co nejvíce soběstačnými v oblasti léčiv.

Kateřina Konečná: Farmaceutická strategie by byla předložena i bez existence nějaké Evropské zdravotní unie. Je součástí i širší Průmyslové strategie EU. Evropská zdravotní unie je výsledkem pandemie koronaviru, bez ní by bylo zdravotnictví v EU stále popelkou. Doposud to nikoho nezajímalo a členské státy se tomu urputně bránily. Zdravotnictví se v EP dlouhodobě opravdu věnovalo tak deset lidí. Všichni se za ta léta dobře známe a teď jen využíváme nápady, o nichž mluvíme na různých konferencích roky.

Farmaceutická strategie by se měla primárně zaměřit na fyzickou i finanční dostupnost léků. To je podle mého názoru dekády bujícím problémem ve všech zemích EU. Způsobuje to například i neexistence společného hodnocení léků (HTA). Pokud v každém státě bude probíhat proces HTA zvlášť, je jasné, že budeme mít neodůvodněné rozdíly v přístupu…. Dále samozřejmě v našich končinách je nutné něco dělat s problémem tzv. paralelního re-exportu léků. Tedy s vyvážením levných léků na bohatší trhy na západě, což u nás způsobuje krátkodobé nedostatky. Dále by měla EU urychleně přistoupit ke společným hromadným nákupům léků alespoň na vzácná onemocnění (orphany) a inovativních léků. Jen díky celounijnímu trhu se podaří vytvořit silného protihráče farmaceutickým společnostem a srazit astronomickou cenu těchto léčiv. Sama ČR něčeho takového se svým malým trhem nikdy nebude schopná. … Hromadné nákupy remdesiviru nebo vakcíny proti covid-19 nám ukázaly, že to jde a že dosud chyběla jenom vůle. Bohužel podle posledních informací se zdá, že by se farmaceutické strategie měla více zaměřit na řešení problémů spojených s pandemií covid-19, což se mi příliš nelíbí. To znamená, že se budou řešit jen akutní problémy a k systémovým změnám, o jejichž nutnosti víme roky, zase nedojde. (redakčně zkráceno).

-sed-