Distanční výkony začínají pronikat do různých oblastí zdravotní péče. Jsou však vhodné v oboru pediatrie? Názory na tuto otázku se různí, záleží ale na úhlu pohledu. Distanční péče nemůže být náhradou přímého kontaktu, ale v určitých případech ji aplikovat lze. Jedná se například o pacienty, které registrující lékař dlouhodobě zná, nebo o případy vystavení receptu, zdravotnického potvrzení a podobně. V žádném případě však nelze „na dálku“ řešit akutní stavy. Distanční péče také vyžaduje individuální přístup.
Systému pediatrické péče v České republice dlouhodobě schází velké množství praktických dětských lékařů, situaci ještě umocňuje ukrajinská uprchlická krize. Kombinace těchto dvou příčin způsobuje enormní zátěž dětských lékařů jak v ambulancích, tak na dětských lůžkových odděleních.
Přestože se nejedná o systémové řešení, lékařům může přinést alespoň částečnou úsporu času celá řada prostředků distanční péče. Od prosté emailové komunikace, telefonického hovoru či videokonference, až po vzdálený monitoring některých parametrů prostřednictvím mobilních aplikací, domácích testů a podobně.
Podle předsedy České pediatrické společnosti ČLS JEP profesora Jiřího Bronského, který zároveň působí na Pediatrické klinice UK 2. LF a FN Motol, lze v rámci distanční péče řešit celou řadu chronicky nemocných pacientů. „Ti však musí být dlouhodobě v kompenzovaném stadiu onemocnění. U chronicky aktivních onemocnění nebo při akutním zhoršení lze první kontakt s lékařem distančně provést, ale obvykle následuje vyšetření na odborné ambulanci, pohotovosti či akutní hospitalizace pacienta,“ uvádí.
Úspora času není jen o distanční péči
Poukazuje na velkou zátěž zdravotního systému, kdy mnoho návštěv u lékaře je zbytečných. Problémem je podle Bronského také řada různých potvrzení pro nejrůznější účely, která dnes vyžadují školní a předškolní zařízení či různé zájmové kroužky, často „pro jistotu“. „Úspora času v dětských ordinacích tedy není jen o zavedení distanční péče, ale také o racionálním přístupu rodičů a kolektivních zařízení,“ domnívá se.
Zavedení distanční péče jako úsporu času vnímá, je však nutné hledat systémové řešení. „Bude také třeba dalších zásahů – zejména podpory přílivu nových lékařů do předatestační přípravy v pediatrii. Jsem rád, že současný ministr zdravotnictví je tomuto řešení významně nakloněn,“ konstatuje Bronský.
Obecně tedy v medicíně spatřuje velký prostor pro posílení role distanční péče, nejprve je však nutné ji řádně ukotvit do právního rámce a systému úhrad zdravotní péče. „Česká pediatrická společnost je připravena se na takových jednáních podílet,“ uzavírá.
„Na dálku“ se snažíme neordinovat
Zdrženlivější přístup má Klinika pediatrie a dědičných poruch metabolizmu Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. „K distanční péči přistupujeme rezervovaně a zcela výjimečně. Nic nemůže při vyšetření nahradit přímý kontakt s nemocným dítětem a jeho rodinou. Při vyšetřování a ošetřování „na dálku“ existuje jistě nezanedbatelné riziko, že i zkušenému lékaři může uniknout nějaký důležitý moment, který by pak mohl hrát důležitou roli v léčbě dítěte,“ upozorňuje primář kliniky MUDr. Pavel Srnský.
Tento přístup klinika uplatňovala pouze zcela výjimečně v době hlubokého lockdownu. „Jinak se skutečně snažíme „na dálku“ neordinovat. Pokud by se skutečně jednalo o nemocné dítě a nebyla by jiná možnost, preferovali bychom rozhodně videohovor. Ale znova opakuji, jen ve výjimečných případech.“ dodává Srnský.
Něco jiného je ale podle něj vystavení receptu pokud pacientovi docházejí léky, nebo třeba zdravotnického poukazu. „Tam po telefonickém kontaktu pomoci můžeme,“ konstatuje.
Důležité je pacienta znát
MUDr. Ilona Hülleová, předsedkyně Sdružení praktických lékařů pro děti a dorost České Republiky, zásadně nedoporučuje distanční péči pro všechny pacienty. „Je to vítaná možnost pro pacienty, které dlouhodobě jako registrující lékaři známe a známe jejich rodiče a většinou i jejich sociální prostředí,“ zdůrazňuje.
Stavy, které lze řešit distančně, nelze podle Hülleové paušálně vyčlenit. Vždy záleží na znalosti zdravotního stavu dítěte, přesném odběru anamnestických údajů a následně také na důvěře mezi lékařem a rodiči, která je předpokladem toho, že se může lékař spolehnout na informace o stavu dítěte.
„V praxi jsme schopni pečovat o některé lehké či počínající infekty, kontrolovat průběh některých chronických onemocnění či poradit v případě nejistoty rodičů, zda postupují v léčbě dítěte správně. U dětí a zejména malých dětí je situace o to složitější, že nedokážou vždy popsat potíže, nedokážou je popsat ani rodiče a rozhodující je klinické vyšetření. To, co se jedné mamince zdá závažným onemocněním, jiná považuje za banalitu a při návštěvě ordinace se někdy nestačíme divit, v jakém stavu se dítě nachází. Jako příklad můžu uvést stavy dehydratace u gastrointestinálních onemocnění či bolesti břicha při akutní appendicitidě, výskyt meningitidy u dítěte se zvracením a únavou a podobně,“ vysvětluje Hülleová.
Věková hranice pro jednotlivé distanční výkony není podle nikoho z dotázaných rozhodující. „Spíše bych řekla, že výkon distanční péče je zejména u malých dětí daleko náročnější časově a je s větším rizikem pro lékaře,“ tvrdí Hülleová. „Osobně si netroufám řešit distančně zejména akutní onemocnění novorozenců a kojenců,“ doplňuje.
Bronský naopak vidí potenciál pro distanční péči u všech věkových skupin. „Vzhledem k tomu, že v pediatrii je pro lékaře prvním kontaktem rodič dítěte, lze jistě tyto metody využít i u malých dětí,“ domnívá se.
Silvie Purmová
