Letecké neštěstí v pražském Suchdole z roku 1975 patří k nejtragičtějším událostem na českém území. Jak tehdy zasahovali záchranáři, co se povedlo a kde systém selhal? A co by dnes bylo jinak? Na Prague Resilience Summitu to detailně rozebral náměstek ředitele ZZS hlavního města Prahy pro operační řízení, krizovou připravenost a dopravu Ilja Chocholouš.
30. října 1975 se na okraji pražského Suchdola zřítil jugoslávský letoun typu DC-9. Letadlo za mlhavého rána narazilo do terénu. Trosky se rozprostřely na ploše dlouhé téměř 400 metrů.
Přestože na palubě byly tisíce litrů paliva, k rozsáhlému požáru nedošlo – i to zachránilo desítky životů. Nepřežilo 79 z celkem 120 lidí na palubě. Tragédie se později stala předlohou pro slavnou epizodu seriálu Sanitka, která zásah záchranářů věrně připomněla.
Zásah v podmínkách 70. let
Z dnešního pohledu působí tehdejší vybavení téměř neuvěřitelně skromně. Pražská záchranná služba měla k dispozici 4 vozy rychlé lékařské pomoci, 10 vozů rychlé pomoci, říkalo se jim tehdy rychlíky, a 22 převozových sanitek. Interiér vozů byl podle Chocholouše velmi spartánský a lékařské vybavení velmi redukované.
Přesto byl zásah mimořádně rychlý. První výzva přišla na dispečink v 9:24. „Velkou výhodou bylo, že v oblasti Podbaby se zrovna zdržoval prázdný vůz rychlé pomoci, který dorazil na místo 5 minut od ohlášení,“ uvedl Chocholouš s tím, že právě tato posádka přesně popsala, o jaký typ letecké nehody se jedná a že bude vyžadovat velké množství záchranných složek.
„To bylo zásadní pro nastavení další reakce. V 9:35 byl na místě první lékař a ve stejnou chvíli začala evakuace zraněných. Po 41 minutách bylo to bitevní pole vymetené, uklizené,“ podtrhl Chocholouš s tím, že velkou roli sehrála i organizace dopravy. Policie uzavřela široké okolí, což umožnilo plynulý příjezd techniky.
Dobře na tehdejší podmínky fungoval také dispečink. Přestože neměl sofistikované komunikační prostředky, vlastnil radiostanici s otevřeným provozem a telefony a dokázal avizovat všechna zdravotnická zařízení, která byla k dispozici k přijetí pacientů.
Nevyvážená distribuce pacientů
Z dnešního pohledu byl nejproblematičtější rozvoz pacientů do nemocnic. Distribuce zraněných do pražských zdravotnických zařízení totiž byla velmi nevyvážená. Například malá Nemocnice pod Petřínem (dnes Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského) přijala nejvíce pacientů – a zároveň ty nejtěžší.
„Naproti tomu veliká Fakultní nemocnice na Bulovce, která nebyla zásadně vzdálenější, dostala jednoho jediného pacienta. Možná v té době panovaly nějaké důvody technického rázu, které dneska už nedohledáme, nicméně znamená to velkou disproporci distribuce pacientů,“ poznamenal Chocholouš.
Mohlo by vás zajímat
Největší „nálož“ z hlediska závažnosti poranění nedostala ani Ústřední vojenská nemocnice, přestože se jevila jako nejkvalifikovanější, největší a zároveň nejblíž místu tragédie.
Přestože na místě tragédie se odehrávala dobrá triáž ve smyslu „koho dát do které sanitky“, terapie podle Chocholouše vázla. „Bylo to podmíněné dobou. Uvědomme si, že v roce 1974, pouhý rok předtím, byl zřízen systém rychlé zdravotnické pomoci v Československu. Jenom rok předtím byla ustavena odbornost ARO. Takže tomu také odpovídalo to, co se odehrávalo na místě,“ doplnil.
Co by bylo dnes jinak?
Současný přístup by se podle Chocholouše lišil zásadně. První změnou je samotná strategie. „V roce 1975 byl aplikován typický přístup ‚load and go‘. V roce 2026 bychom aplikovali ‚stay and play‘,“ vysvětlil Chocholouš. Jinými slovy: Místo rychlého odvozu by záchranáři poskytovali intenzivní péči přímo na místě.
Důvodem je snaha nepřenášet katastrofu z místa události do nemocnice. „Všichni víme, jak obtížné je zabezpečit příjem třech polytraumatizovaných na jedno emergency v běžném životě. A teď si představme, že ten load znásobíme pětkrát, šestkrát,“ vysvětlil lékař s tím, že to, co by se dříve dělalo s pacienty až v nemocnici, dnes mohou záchranáři v rámci takzvané zlaté hodiny provést na místě.
Koncept „zlaté hodiny“ je považován za jeden ze stěžejních kamenů ošetření pacienta se závažným traumatem. Vychází z odhadu, že 60 minut je zhruba čas, po který je zdravý organismus schopen více či méně kompenzovat zátěž závažného traumatu a který mají záchranné služby na to, aby dopravili postiženého do místa definitivního ošetření. Zdroj: web Záchranná služba
To s sebou nese vyšší nároky na odbornost zasahujících týmů, ale zároveň i lepší šance na přežití.
Více odbornosti, jiná logistika
Na změně přístupu by se podílela i výrazně vyšší úroveň kvalifikované péče a jiná organizace transportu. Podle Chocholouše by dnes záchranná služba nestála na klasické zdravotnické dopravní službě, ale na jiném typu kapacit. „Přepravní kapacity bychom řešili především vozy přepravy pacientů neodkladné péče, které se za mimořádných situací dokážou velmi dobře aktivovat,“ uvedl.
Celá reakce by navíc byla postavena na předem připravených modulech pro mimořádné události a výrazně vyšší míře odbornosti zasahujících týmů. „Máme vedoucího zdravotnické složky, řídícího zdravotnické složky, traumacentra i letecké výjezdové skupiny,“ popsal Chocholouš. Právě modulární systém podle něj dnes tvoří základ zvládání podobných katastrof.
Nikdy neposlat „všechno, co máme“
Zásadní změnou by byla organizace sil a prostředků. Dnešní přístup klade důraz na to, aby ani při mimořádné události nezůstalo město bez základního pokrytí. V roce 1975 totiž směřovala na místo téměř veškerá dostupná technika.
Tehdejší přístup ve stylu „Pošlete vše, co máte“, dnes podle Chocholouše lze uplatnit jen ve špatných amerických filmech. „Nikdy nesmíme poslat všechno, co máme. Vždycky si musíme nechat rezervu na to, abychom zabezpečili město. Protože život s leteckou katastrofou ve městě se nezastavuje,“ podtrhl.
