Současná medicína neřeší, zda lze sexuální orientaci nebo genderovou identitu změnit. Odpověď zná už desítky let. Přibývá naopak důkazů o psychických následcích pokusů o takovou změnu. Kde končí běžná psychoterapeutická péče a začíná konverzní praktika? Podle sexuologa Libora Zámečníka vede hranice především mezi podporou člověka při hledání vlastní cesty a snahou dovést ho k předem určenému výsledku.
Konverzní praktiky patří v posledních letech mezi témata, která vyvolávají intenzivní odbornou i společenskou debatu. Do popředí zájmu se dostaly také na úrovni Evropské unie, kde se diskutuje o možnostech ochrany osob před nimi a vhodných formách jejich regulace.
Více než 1,1 milionu občanů Evropské unie podpořilo občanskou iniciativu požadující jejich zákaz. Otázce, zda by si zvláštní právní úpravu zasloužilo také Česko, se věnoval kulatý stůl v Poslanecké sněmovně pořádaný poslancem Karlem Dvořákem (STAN).
Jak vlastně rozpoznat konverzní praktiku? A kde leží hranice mezi nepřípustným pokusem změnit člověka a legitimní psychoterapeutickou či sexuologickou péčí?
Podle primáře Sexuologického ústavu Všeobecné nemocnice v Praze a předsedy Sexuologické společnosti ČLS JEP Libora Zámečníka není rozhodující název metody ani prostředí, ve kterém probíhá. Podstatné je, zda člověku pomáhá porozumět vlastní situaci, nebo ho tlačí k výsledku, který si přeje někdo jiný.
Slib změny jako první varovný signál
Konverzní praktiky bývají často prezentovány jako pomoc lidem, kteří prožívají nejistotu ohledně své sexuální orientace nebo genderové identity. Podle Zámečníka je ale jejich společným jmenovatelem snaha dosáhnout předem definované změny. „To není léčba nebo postup, který by si dotyčný zvolil dobrovolně, je to proces nějaké vynucené změny orientace nebo identity pod vnějším nátlakem,“ uvedl na zmíněném kulatém stole.
Právě přítomnost vnějšího tlaku považuje Zámečník za jeden z nejdůležitějších znaků. Může přicházet od rodiny, náboženského společenství, partnera nebo jiné autority. Člověk pak neřeší vlastní potřeby, ale snaží se vyhovět očekávání okolí.
Varovné bývají i samotné metody. Nabídky stoprocentního „vyléčení“, sliby úplné změny orientace nebo identity, izolace od přátel a komunity, vytváření závislosti na terapeutovi či práce se strachem a pocitem viny. Takové postupy podle Zámečníka nemají oporu v současném poznání sexuologie, psychologie ani psychoterapie.
Důsledkem je pak stále hlubší rozpor mezi tím, co člověk skutečně prožívá, a tím, čím by podle okolí měl být. Tento konflikt může postupně přerůstat v odmítání sebe sama, stud nebo nenávist vůči vlastní identitě.
Mohlo by vás zajímat
Historie přinesla jednoznačnou odpověď
Debata o změně sexuální orientace přitom není nová. Československá sexuologie se jí zabývala už v 50. letech minulého století. Zámečník připomněl osobnost Kurta Freunda, jednoho ze zakladatelů moderní experimentální sexuologie. Právě on patřil mezi odborníky, kteří se pokoušeli homosexuální orientaci měnit.
V letech 1950 až 1953 prováděl pokusy, při nichž byli homosexuální muži vystaveni averzivní terapii založené na podávání látek vyvolávajících zvracení při pohledu na fotografie mužů. Výsledkem však nebylo potvrzení účinnosti těchto postupů, ale pravý opak.
Právě vlastní výzkumy vedly Freunda k závěru, že homosexuální orientaci změnit nelze. Později se stal zastáncem dekriminalizace homosexuality a po emigraci do Kanady patřil mezi nejvýznamnější kritiky konverzních terapií.
Výzkum dnes sleduje hlavně škody
Podle Zámečníka se odborná literatura v posledních letech už nezabývá otázkou, zda konverzní praktiky fungují. Mnohem více pozornosti věnuje jejich dopadům na duševní zdraví.
Například metaanalýza publikovaná v roce 2021 nenašla přesvědčivé důkazy o schopnosti změnit sexuální orientaci. Naopak opakovaně popsala zvýšený výskyt depresí, úzkostí, sebevražedných myšlenek nebo sníženého sebepřijetí. Podobné závěry přinesla i novější studie publikovaná v roce 2024, která sledovala více než 4 400 respondentů. Lidé vystavení konverzním praktikám podle ní vykazovali vyšší výskyt depresivních syndromů, posttraumatické stresové poruchy i větší riziko sebevražedného jednání.
Významnou roli přitom podle dat nehrají pouze terapeuti nebo náboženské skupiny. Tlak často přichází z nejbližšího okolí. U dospívajících bývají iniciátory podobných snah také rodiče, kteří situaci svého dítěte nechápou, obávají se reakcí okolí nebo podléhají zavádějícím informacím.
Co konverzní praktikou není
Právě zde se podle Zámečníka dostáváme k nejčastějšímu nedorozumění v celé debatě. Do sexuologických ordinací přicházejí lidé, kteří nechtějí změnit svou orientaci ani identitu. Hledají pomoc při řešení konfliktů, které jim jejich situace přináší.
Úkolem sexuologa není určovat, jak má pacient žít, ale vytvořit bezpečný prostor pro exploraci, psychoterapeutickou podporu a vhodný prostor pro rozhodnutí, které nakonec musí dotyčný udělat sám.
Může jít o věřícího homosexuálního muže, který chce zachovat manželství a současně neztratit víru. O dospívajícího člověka, který si není jistý vlastní identitou a potřebuje čas, podporu a bezpečný prostor. Nebo o člověka, jehož dlouholetý partnerský vztah naruší nově vzniklá přitažlivost k osobě stejného pohlaví.
Společným cílem v takových případech není dovést klienta k předem danému závěru. „Úkolem sexuologa není určovat, jak má pacient žít, ale vytvořit bezpečný prostor pro exploraci, psychoterapeutickou podporu a vhodný prostor pro rozhodnutí, které nakonec musí, ať chceme nebo nechceme, udělat dotyčný sám,“ podtrhl Zámečník.
Když se z „nápravy“ stane psychiatrický problém
Jako příklad skutečné konverzní praktiky popsal případ dvaadvacetiletého homosexuálního muže, který se na doporučení známého obrátil na neformální skupinu usilující o „nápravu“ homosexuality.
„Bylo mu sdělováno, že orientace je důsledkem morálního selhání, že nemá dostatečnou víru. Byl vyzván k přerušení kontaktu s LGBT komunitou, potlačování sexuálních fantazií, svých fyziologických funkcí a intenzivním modlitbám jako prostředku léčby,“ popsal Zámečník.
Po několika měsících už nepotřeboval pomoc se zvládáním životní situace. Jeho psychický stav se natolik zhoršil, že vyžadoval psychiatrickou a psychologickou péči. „Tato kazuistika ilustruje postup, kterým by se péče neměla ubírat. Nemáme osoby v naší péči nějakým způsobem takto týrat. Základní princip medicíny a lékaře je nepoškozovat,“ dodal Zámečník.
