Získala titul Sestra roku, vybudovala tým pro hojení ran a patřila k uznávaným osobnostem českého ošetřovatelství. Přesto Kateřina Palinčáková nakonec z nemocnice odešla. Vyhořela. Po letech strávených v soukromém sektoru se ale vrátila k pacientům a dnes mladým zdravotníkům vzkazuje, aby neopakovali chyby její generace. Nebáli se říkat ne, využívali zkušeností starších kolegů a nenechali se odradit tvrdou realitou nemocničního provozu. Protože práce sestry podle ní nabízí mnohem víc, než si většina lidí dokáže představit. O své profesní cestě, vyhoření i umírání pacientů promluvila na veletrhu AGEL JOB.

„Čím víc přesčasů, tím víc Adidas.“ Tak Kateřina Palinčáková s nadsázkou popisuje přístup své generace zdravotních sester k práci. Přesčasy, další služby, vzdělávání, přednášky a nové projekty. Práce se postupně stala téměř celým jejím životem. Zvenčí přitom všechno vypadalo jako mimořádně úspěšná kariéra.

Palinčáková začínala v devadesátých letech na nově otevřeném anesteziologicko-resuscitačním oddělení jedné z pražských fakultních nemocnic. Vzpomíná na mimořádně silný kolektiv zkušených i začínajících zdravotníků, kteří se společně učili a vytvářeli tým. Právě tehdy pochopila, jak zásadní význam má pro mladého zdravotníka dobrý mentor.

Zásadní profesní zlom však přišel až po jejím příchodu do Nemocnice AGEL Valašské Meziříčí. Přestože původně očekávala, že přechod z velké fakultní nemocnice do regionálního zařízení bude krokem zpět, stalo se něco úplně jiného.

Mohlo by vás zajímat

„Myslela jsem si, že jdu do pravěku. Ale teprve tam začala ta pravá medicína a moje kariéra. V malých nemocnicích mají sestry mnohem větší prostor se realizovat,“ popsala Palinčáková.

Sestra roku, která uvnitř vyhořela

Ve Valašském Meziříčí se podílela na vybudování specializovaného týmu pro hojení ran. Ten pomáhal rozvíjet moderní přístupy k léčbě chronických a obtížně se hojících ran. V nemocnici se dnes využívá například podtlaková terapie, která pomocí řízeného podtlaku podporuje hojení, a důležitou součástí péče je také spolupráce s agenturami domácí péče.

V roce 2015 získala Palinčáková prestižní ocenění Sestra roku. Ačkoliv je původní profesí zdravotnická záchranářka, dokázala se výrazně prosadit v ošetřovatelství. Za profesním úspěchem se však postupně začalo skrývat vyčerpání, které její okolí dlouho nemuselo rozpoznat.

Sama zpětně popisuje, že se stále více uzavírala před kolegy. Neměla čas na běžné rozhovory, neustále něco organizovala, připravovala nebo přednášela. Přidaly se poruchy spánku a postupná ztráta motivace.

„Všichni vám říkají, jak jste skvělí, že jste Sestra roku. Všichni se s vámi radují a vy máte navenek také radost. Ale uvnitř je to úplně jiné. Najednou jste prázdní,“ popsala vlastní zkušenost.

Ocenění ani uznání kolegů ji před vyhořením neochránily. Nepomohla ani nabídka vyššího finančního ohodnocení. Podle Palinčákové jde v takové chvíli jen o krátkodobou náplast na mnohem hlubší problém.

Zhruba dva roky po získání ocenění nemocnici opustila.

Mladí umějí, co starší sestry nedokázaly: říct ne

Dnes Palinčáková svou zkušenost předává nastupující generaci zdravotníků. A přestože se o mladých zaměstnancích často mluví jako o lidech, kteří nechtějí pracovat přesčas a nejsou ochotni obětovat zaměstnání osobní život, ona v tom vidí jejich přednost.

„Mně se líbí, že jste generace, která už dokáže říct ne. My jsme byli generace, která pořád pracovala, brala přesčasy, a než jste si vůbec uvědomili, co se stalo, byli jste úplně prázdní,“ upozornila.

Sama nyní studuje obor všeobecná sestra a mezi spolužáky má mladé lidi ve věku své dcery. Právě návrat do školy jí změnil pohled na nastupující generaci.

Mladé zdravotníky považuje za potřebnou novou energii pro nemocnice, které se dlouhodobě potýkají s personálními problémy. Zkušenější sestry by podle ní neměly mladším kolegům pouze vysvětlovat, jak se věci dělaly vždycky, ale měly by být připravené učit se také od nich.

„My staří si někdy myslíme, že jsme snědli všechnu moudrost světa. Ale my vás potřebujeme. Vy jste životabudič,“ vzkázala mladým účastníkům sympozia.

V 7:00 do práce, v 7:10 káva. Chce to změnu

Po odchodu z nemocnice strávila Palinčáková téměř sedm let v nadnárodní společnosti zaměřené na zdravotnictví. Věnovala se mimo jiné vzdělávání zdravotníků a zavádění nových postupů. Zkušenosti ze soukromého sektoru jí však přinesly také jiný pohled na organizaci práce, vedení zaměstnanců a jejich motivaci.

Poznala principy leadershipu, mentoringu i hodnocení pracovních výsledků. Právě tyto zkušenosti se nyní snaží přenášet zpět do nemocničního prostředí.

Zdravotnictví totiž podle ní v mnoha ohledech zůstává příliš rigidní. Některé pracovní postupy a zvyklosti se nemění jen proto, že takto fungovaly vždycky.

„Zdravotnictví je pořád strašně rigidní. Stále se funguje tak, že se v sedm ráno přijde do práce, v sedm pět se předá služba a v sedm deset se pije káva. A tohle se mění jen velmi těžko. Přitom si myslím, že právě ve vedení lidí a mentoringu máme obrovský prostor ke zlepšení,“ upozornila Palinčáková.

Právě v moderním vedení lidí a systematické podpoře začínajících zdravotníků vidí velký nevyužitý potenciál. Nemocnice podle ní potřebují nejen odborně zdatné sestry, ale také lidi, kteří dokážou vytvářet fungující týmy, předávat zkušenosti a podporovat profesní růst ostatních.

Na ARO sestra jen neplní, rozhoduje samostatně

Palinčáková se vrátila na anesteziologicko-resuscitační oddělení ve Valašském Meziříčí, kde si i během působení v soukromém sektoru zachovala alespoň částečný úvazek. Intenzivní medicína pro ni zůstala profesní srdeční záležitostí.

Právě zde podle ní nejlépe vyniká, jak náročná a odborně pestrá může být práce sestry. Moderní ošetřovatelství už dávno neznamená pouze vykonávání pokynů lékaře.

Kateřina Palinčáková patřila k úspěšným a uznávaným zdravotním sestrám. Přesto ji pracovní nasazení dovedlo až k vyhoření a odchodu z nemocnice. Foto: Agel

Sestry se specializací v intenzivní péči zvládají řadu složitých činností, podílejí se na péči o pacienty napojené na umělou plicní ventilaci, pracují s náročnou přístrojovou technikou a v rámci svých kompetencí a stanovených léčebných postupů se podílejí na řízení léčby.

Palinčáková proto zdůrazňuje význam znalosti vyhlášky č. 55/2011 Sb., která upravuje činnosti a kompetence zdravotnických pracovníků. Podle ní by její obsah měly dobře znát nejen sestry, ale také lékaři, aby věděli, co mohou zdravotníci samostatně vykonávat a kde už jsou hranice jejich kompetencí.

Za jednu z největších předností menších nemocnic považuje možnost rychleji získat samostatnost a stát se důležitou součástí týmu.

„Na našem ARO jsme všichni spolu. Doktor se ptá sestry, sestra se ptá doktora. Všichni si tykáme. Je to skvělé,“ popsala prostředí, do kterého se ráda vrátila.

Mladým zdravotníkům proto doporučuje, aby při výběru zaměstnání automaticky neupřednostňovali velké fakultní nemocnice. Regionální zařízení jim podle jejích zkušeností mohou nabídnout mimořádně širokou praxi, osobnější vztahy i prostor pro odborný a kariérní růst.

Na smrt pacienta vás škola nemusí připravit

Vedle profesních příležitostí ale Palinčáková upozornila také na stránku zdravotnictví, o které se podle ní při vzdělávání budoucích sester nemluví dostatečně otevřeně. Na smrt.

Zdravotníci se během studia učí zachraňovat životy, ošetřovat pacienty a zvládat nejrůznější zdravotní komplikace. Mnohem méně prostoru však podle ní dostává příprava na situace, kdy už pacienta zachránit nelze.

Popsala zkušenost svých mladých spolužáků z odborné praxe na interním oddělení. Během jejich služby zde zemřela mladá pacientka. Pro studenty to byl natolik silný zážitek, že toho dne jejich praxe skončila.

„Oni vůbec nečekali, že může zemřít mladý člověk. A najednou se s tím setkali. Myslím si, že sestry nejsou na smrt dostatečně připravené. Tohle se při běžné praxi nenaučíte,“ upozornila.

Do vzdělávání by proto více zapojila paliativní péči, komunikaci s umírajícími a jejich blízkými i praktickou přípravu na péči o tělo zemřelého.

K tématu

Smrt přitom není podle Palinčákové důvodem, proč se zdravotnickému povolání vyhýbat. Je ale potřeba počítat s tím, že péče o nemocného člověka nekončí vždy jeho uzdravením. I důstojné doprovázení na konci života patří k odpovědnosti zdravotníků.

Právě v takových situacích může mladým sestrám výrazně pomoci zkušený mentor, který jim předá nejen odborné znalosti, ale také zkušenosti s psychicky náročnými okamžiky.

Není to jen o výměně podložek

Palinčáková se na sympoziu dotkla také předsudků, které podle ní mohou mladé lidi od ošetřovatelství odrazovat.

Při jedné z veřejných akcí se jí rodič budoucí mladé sestry zeptal, zda její práce nespočívá především v péči o vyměšování pacientů. Otázka ji překvapila, protože podle ní ukazuje, jak zkreslenou představu může veřejnost o sesterské profesi mít.

„Ano, také intimní hygiena a péče o základní potřeby pacienta k ošetřovatelství patří. Rozhodně však nepředstavují jeho jedinou náplň. Sestra musí rozumět zdravotnímu stavu člověka, sledovat jeho změny, ovládat zdravotnické technologie, komunikovat s lékaři, pacienty i rodinami a často reagovat na situace, které se mohou během několika minut dramaticky změnit,“ vysvětlila Palinčáková.

Právě tato kombinace odbornosti, samostatnosti a bezprostředního kontaktu s lidmi podle ní dělá práci sestry tak zajímavou.

Ačkoliv otevřeně mluví o vyhoření, náročném provozu i nedostatcích zdravotnictví, její vlastní profesní cesta ukazuje, že odchod z nemocnice nemusí být definitivní. Zkušenosti získané mimo zdravotnické zařízení jí umožnily vrátit se s jiným pohledem na práci i na vlastní hranice.

Mladým zdravotníkům především vzkazuje, aby se nebáli zkušenější kolegy profesně překročit. Aby využívali jejich znalosti, hledali příležitosti k dalšímu vzdělávání a zároveň si chránili život mimo nemocnici.

„Nebojte se být lepší než my. My bychom si strašně přáli, abyste nás začali přerůstat. Rádi vám všechny ty informace předáme,“ dodala Palinčáková směrem k budoucím sestrám a lékařům.