Děkan Parák přežil hlasování o odvolání, docent Žemlička odchází

Podle očekávání skončilo páteční hlasování Akademického senátu Farmaceutické fakulty VFU v Brně o odvolání děkana Tomáše Paráka. Proti odvolání hlasovalo deset senátorů. Celkem je jich v senátu 21, hlasování se zúčastnilo 17, pět bylo pro odvolání, dva se zdrželi. Návrh na odvolání podal a zdůvodnil předcházející děkan docent Milan Žemlička. Tomu Parák nedávno neprodloužil pracovní smlouvu a tak Žemlička z fakulty odchází s koncem letošního roku (psali jsme o tom zde). Další pracovníci jsou na řadě, zatím nejvíce pozdvižení na fakultě vyvolalo neprodloužení smlouvy mezi studenty oblíbené docentky Ladislavy Bartošové.

 

„Nikdy mě nenapadlo, co všechno si může děkan naší fakulty beztrestně dovolit. Jsme pořád v zajetí nejasných představ o korektnosti a v konfrontaci s nekorektností se tak stáváme bezbrannými. Je přece neslušné říct děkanovi, že lže nebo manipuluje volby do senátu. Je neslušné ho upozornit, že se chová svévolně, že je mu fakulta lhostejná, že hledá jen svůj osobní profit. Je neslušné se zeptat, proč hospodaří tak nestandardním způsobem, proč místo odbornosti požaduje oddanost, proč potlačuje výzkum, ruší elektronický přístup k časopisům, snaží se zrušit knihovnu Dr. Protivy a nahrazuje garanty předmětů jedním bezpáteřním ‚univerzálem‘. V návrhu na odvolání jsem uvedl tři konkrétní důvody a každý z nich by měl v normální společnosti stačit. Důvodů zná každý z vás jistě víc a není rozhodující, který bude při tajném hlasování ten hlavní. V normální společnosti ale už dlouho nežijeme a možná jste někteří na tento stav už dobře adaptovaní. Bude to vaše volba,“ zdůvodnil svůj návrh na odvolání děkana Paráka jeho předchůdce v této funkci docent Žemlička (celý text najdete na webu Farmacie se nebojí). Senátory však nepřesvědčil.

Podle informací Zdravotnického deníku se nedá říci, že by se děkan Parák těšil zvlášť silné podpoře, jako spíše že převážily obavy senátorů z následků bezvládí a provizoria, případně „nucené správy“ ze strany některé ze dvou zbývajících fakult univerzity. Někteří senátoři zase neshledali v Žemličkově návrhu dostatečné či dokonce žádné důvody pro odvolání děkana.

Začátek schůze provázely snahy podporovatelů děkana Paráka o zpochybnění celého zasedání s tím, že je může svolat pouze děkan či rektor. To ale nebyla přesná informace a tak druhý pokus směřoval na vyřazení bodu odvolávání děkana z programu schůze, ale ani ten neprošel. V diskusi zazněla kritická slova směrem k docentu Žemličkovi a jeho působení v roli děkana, například právě i ve věci odchodu lidí z fakulty v minulosti. Samotné hlasování bylo jednoznačné, byť děkan Parák musí do budoucna počítat s fakultní opozicí, ale i pochybnostmi ostatních členů obce.

„Rozhodnutí padlo jasné. Je potřeba ho respektovat. Každý si uvědomuje, že důvod jednání byl zástupný. Děkan získal jasný mandát. Fakulta si zaslouží klid na práci a upevnění pozice v rámci univerzity. Prosím, dopřejte jí ho,“ napsal na Facebookový profil Zdravotnického deníku mluvčí univerzity Petr Chmelař. Musíme ho ovšem zklamat.

Článek ve Zdravotnickém deníku vyvolal zájem čtenářů převážně z řad farmaceutické veřejnosti, a to nejen té brněnské. Budeme se o dění na fakultě dál zajímat. Přineseme názory z obou táborů. Jsme přesvědčeni, že otevřená i bolestná diskuse k akademické půdě patří, zvláště pokud jde o obor, který potřebuje najít svůj další směr v měnícím se světě poskytování zdravotních služeb, problémů v lékárenství i nových příležitostí například v oblasti klinické farmacie. Děkan Parák nám dluží odpovědi na naše otázky, položíme je znovu. Jsme zvědavi, zda ještě platí jeho pozvání do Brna k osobnímu rozhovoru.

Tomáš Cikrt

 

Prohlášení autora: Doplňuji informace, které jsem neuvedl hned na začátku, protože v nich nevidím žádný problém. Kauza však vyvolala velký zájem a tak raději vysvětlím, jak to přesně je. Docenta Žemličku osobně znám, byl dokonce vedoucím mé diplomové práce na Farmaceutické fakultě v Bratislavě, spolu jsme byli aktéry „nežnej revolúcie“ v roce 1989. Znám ho od té doby jako čestného člověka, který se postavil na stranu studentů hned na začátku, když se ostatní pedagogové ještě schovávali za bukem. Po ukončení mého studia se naše cesty rozešly a to dokonce tak, že on tvrdě kritizoval reformu zdravotnictví a poplatky – tedy cosi na čem jsem pracoval a za co jsem také obrazně řečeno krvácel. Politicky jsme zcela, abych tak řekl po „farmaceuticku“ nekompatibilní a od té doby jsme spolu neměli vůbec žádný kontakt. Články o FaF v Brně píši na základě podnětu a svědectví různých lidí, nikoliv docenta Žemličky, který mi pouze odpověděl na otázky, které jsem mu písemně položil. Ostatně stejnou možnost měl i děkan Parák, který ji však nevyužil.