Šířit nesmysly je něco, co reálně zabíjí. Pokud lidé uvěří falešným zprávám, chovají se podle toho, a některé z nich to bohužel stojí zdraví nebo dokonce život. Uplynulý rok ukázal, jak nebezpečné jsou zavádějící či zcela lživé zprávy. A co hůř, pokud nesmysly pronášejí osoby v bílém plášti, mnohdy ověnčené akademickými tituly, škody jsou ještě větší. Podceňování závažnosti onemocnění covid-19, zlehčování epidemické situace, podrývání důvěry v protiepidemická opatření, ale také upínání se k „zázračným lékům“ nebo zpochybňování očkování, to vše se několikrát zopakovalo a přispělo k „české cestě“ pandemií, která bohužel přinesla desítky tisíc mrtvých. Řada z nich vůbec zemřít nemusela…
Jak je možné, že Česko, země s tak vyspělým a robustním systémem zdravotnictví, patřilo při přepočtu obětí covid-19 na počet obyvatel k vůbec nejpostiženějším státům světa? Proč se i po více než roce a půl trvání pandemie, kdy v důsledku infekce zemřelo několik desítek tisíc lidí, objevují snahy o zpochybňování závažnosti tohoto onemocnění? A jak je možné, že se libovolný lékař bez ohledu na svou odbornost mohl stát autoritou v oblasti zvládání pandemie? Část odpovědí na tyto otázky leží na místech, kde selhaly jak medicína a věda, tak média, respektive odhalily své dlouhodobé bolesti a nedostatky. Právě řada českých medicínských autorit se, ať už nechtěně či záměrně, v touze po pozornosti, stala vděčným zdrojem pro šíření dezinformací, které se v konečném důsledku podílely na vysokém počtu obětí onemocnění covid-19 v Česku.
Opakování, že to nejhorší už máme za sebou, tvrzení, že covid-19 není nic jiného než běžná viróza, že smrt prostě patří k životu, a tak není důvod se příliš znepokojovat rostoucími počty obětí, nebo že je lepší covid-19 prodělat, než se proti němu očkovat. To jsou jen některé z dlouhé řady mýtů, které se opakovaně v posledním roce a půl objevovaly ve veřejném prostoru. Překvapivě ale často zaznívaly či stále zaznívají z úst lékařů, kteří jsou veřejností vnímaní jako autority, jež je třeba následovat. I když prezentovali pouze své osobní názory, mnohdy jen s velmi vachrlatou, pokud vůbec nějakou, oporou ve vědeckých důkazech, z pohledu veřejnosti se jejich „postřehy z praxe“ běžně měnily a stále mění v náboje umožňující odmítat prakticky jakékoliv preventivní opatření, hledat neověřené způsoby léčby či vyhýbat se očkování. A co víc, právě kouzlo bílého pláště sehrálo nemalou roli v tom, proč část české veřejnosti (včetně části politické reprezentace) má stále pocit, že se „až tak moc nestalo“ a „musíme se chovat normálně“. A to bez ohledu na realitu.
Jen tak mimochodem, žádná z respektovaných odborných institucí nespoléhá „na přirozenou imunitu“ či „protilátky jako ochranu“. Před promořováním varovalo i Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC), místo toho doporučovalo zvyšování proočkovanosti. Účinnost očkování proti covid-19 pak potvrdila i společná studie ECDC a Světové zdravotnické organizace (WHO), podle které se podařilo jen v Evropě díky této vakcinaci zachránit více než půl milionu životů.
Pan profesor doporučuje… I když nemá oporu v datech
Jednou ze (slepých) českých cest pandemií se stalo hledání „zázračných léků“ proti covid-19, které „snadno a rychle“ vyřeší vážnou situaci. Bohužel nepřišlo nic jako prozření či poučení ze získaných zkušeností, naopak. Stejné chyby česká medicína opakovala hned několikrát. „Máme tu jednotlivce, kteří dokážou získat velkou pozornost a něco tvrdí, ale také obrovskou skupinu odborníků, kteří tématu opravdu rozumějí a netvrdí nic, protože vědí, že je vše o dost složitější. Vracíme se zase zpátky v čase do doby, kdy profesor Didier Raoult přišel s hypotézou, že hydroxychlorochin je lék účinný proti covid-19, či k české kapitole s profesorem Jiřím Beranem, který propaguje přípravek isoprinosine. Jejich autorita bez ohledu na chybějící data postačila k tomu, aby se oba léky začaly plošně používat. Rezignujeme na poctivou vědu a zkoušíme, co se dá, jako šamani,“ popsal neradostný vývoj v rozhovoru pro Zdravotnický deník farmakolog Jan Strojil, který působí na Lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a ve Fakultní nemocnici Olomouc.
Právě přípravek isoprinosine byl podáván jen na základě víry, že asi pomůže a nejspíš neuškodí. Jenže medicína v 21. století se s něčím takovým spokojit nemůže a ani nesmí. Nezbytným předpokladem pro to, že jsou pacienti léčeni správně, tedy dostává se jim účinné a bezpečné terapie, je právě opora v kvalitních vědeckých datech. Pracovat bez nich znamená vstupovat na tenký led spekulací a riskovat zdraví svých pacientů. Individuální, byť pozitivní zkušenosti, samy o sobě nejsou dostatečným důkazem o prospěšnosti určitého léčebného postupu. Naopak velmi snadno mohou vést na slepou a nakonec i nebezpečnou cestu.
„Žijeme v době, kdy používáme vědeckou metodu jako obecně přijímaný způsob posuzování důkazů prostřednictvím kontrolovaných a standardizovaných experimentů, které musí probíhat za splnění etických podmínek. Měli bychom aplikovat medicínu postavenou na důkazech, nikoliv staromódní autoritářský přístup, kdy rozhodují doporučení vzniklá na základě osobních názorů jedinců v pozici autority,“ upozornil Srđan Matić, ředitel Kanceláře WHO v České republice. Jenže kvalita důkazů, podle kterých se mimo jiné rozhoduje WHO při tvorbě globálních doporučení, včetně těch pro léčbu onemocnění covid-19, stála v tomto případě stranou. Stačilo, že za tímto přípravkem stály jméno a autorita profesora Jiřího Berana, který jej opakovaně propagoval jen na základě vlastní studie vykazující řadu odborných, metodologických i etických pochybení.
Ivermektin jako soumrak rozumu
S obrovskými nadějemi byl spojený také lék ivermektin, přípravek, o kterém bylo možné spolehlivě říci jen to, že se jedná o účinné antiparazitikum. Česká cesta vedla pak vedla zkratkou, kdy se snažila obejít provedení řádných klinických studií, a současně se za jeho používání stavěli politici bez jakýchkoliv odborných znalostí. Navzdory skutečnosti, že před tímto lékem varoval americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) a hned několik českých odborných společností se vyjádřilo proti jeho podávání, příběh ivermektinu si začal žít svým vlastním životem. Tomuto příběhu nechyběly silné emoce, absurdní situace, kdy někteří lidé neváhali užívat a doslova za každou cenu shánět veterinární přípravky, a dokonce FN Motol musela oficiálně vysvětlovat, proč u pacientů v kritickém stavu nepoužívá léčivo určené k odčervení hospodářských zvířat. A co hůř, SÚKL eviduje i případy předávkování tímto přípravkem v souvislosti s infekcí covid-19.
Obrovský zájem veřejnosti i médií zřejmě sehrál roli v tom, že si získání tohoto léku vzal osobně i někdejší premiér Andrej Babiš, který se nijak netajil svou snahou obejít klinické studie. „Bylo by konečně potřeba, aby ostatní lékaři a experti nebyli tak konzervativní a nečekali na nějaké studie, když teďka v praxi vidíme, že to funguje, a to nejen, že funguje u nás, ale všude na světě. Čtu studii z Peru, kde to zafungovalo perfektně. Takže já mám radost. Musíme v tom pokračovat a SÚKL musí okamžitě vydat ty věci, aby to mohli používat i praktici, protože to je potřeba dávat lidem hned na začátku, jak onemocní,“ tvrdil premiér.
Ivermektin se i přes značně nejistá data o své bezpečnosti a účinnosti při použití u pacientů s covid-19 dočkal i schválení ze strany ministerstva zdravotnictví. Ironií osudu je, že to samé ministerstvo se několik měsíců poté, co umožnilo použití tohoto léku, tvářilo, že se tyto události vlastně vůbec nestaly. Nevyužitá balení přípravku, která byla získána s velkou slávou, pak putovala zpět do Bulharska. Žádný zázrak se tak (zase) nestal. Místo toho zůstala jen zvláštní pachuť.
„Zažil jsem něco, co jsem nikdy před tím nezažil, a doufám, že už nikdy nezažiju. Do doby pandemie covid-19 platilo, že by si nikdo netroufal dát nevyzkoušený lék, o jehož použití v dané indikaci nevíme prakticky nic. Přesto se to během pandemie i vlivem médií a sociálních sítí stalo hned několikrát,“ popisuje profesor Petr Husa z Kliniky infekčních chorob Fakultní nemocnice Brno a místopředseda Společnosti infekčního lékařství ČLS JEP. Sám patřil mezi několik expertů, kteří upozorňovali na možná rizika používání ivermektinu mimo klinické studie a bez potřebných spolehlivých dat o bezpečnosti a účinnosti dané léčby.
Potřebné poučení tak nepřišlo. „Látek, u kterých byla popsána in vitro aktivita proti viru obdobně jako o ivermektinu, jsou desítky. Včetně řady dalších bezpečných a běžně používaných starých levných léků. Jsme nepoučitelní, což je jedno z nepříjemných zjištění této pandemie. Před rokem jsme si mysleli, že nás sice čekají těžké časy, ale zvládneme to a zvítězí zdravý rozum. Ukáže se, jak je důležitá věda a výzkum. Místo toho jsme znovu a znovu v situaci, kdy nikdo nevěří nikomu a nadšeně se nekriticky zkouší cokoliv bez ohledu na nedostatek dat,“ konstatoval farmakolog Jan Strojil.
Nesmyslné okouzlení (dosud v EU neschválenou) vakcínou Sputnik V
Politika vstoupila do medicíny během pandemie hned několikrát, včetně rozhodování o tom, zda Česko bude používat vakcíny ruské výroby Sputnik V. Čistě teoreticky se jednalo o bezpečnou a účinnou vakcínu, prakticky však dodnes chybí potřebná jistota o obojím. Sousední Slovensko se přesto rozhodlo, že tuto očkovací látku začne používat. Objednalo se 200 tisíc dávek a první z nich osobně vítal na letišti slovenský premiér. Stalo se tak navzdory skutečnosti, že i slovenské úřady měly vážné pochybnosti.
Samo Rusko prezentovalo a stále prezentuje Sputnik V jako vůbec nejlepší vakcínu světa, jenže tento obraz má vážné trhliny. Právě sebevědomá prezentace, ale také velká (dez)informační podpora stály u zájmu části veřejnosti a bohužel i politiků o tuto vakcínu, a to i ve chvílích, kdy chyběly (a stále chybí) potřebné záruky o její účinnosti a bezpečnosti. Očkovací látka doposud nemá schválení ze strany Evropské lékové agentury ani Světové zdravotnické organizace. Obě mezinárodní instituce opakovaně narážely na to, že ruská strana nebyla schopna dodat potřebnou kompletní dokumentaci a také měla problémy s dodržováním správné výrobní praxe. A co víc, Ruskem slibované dodávky velkého množství vakcín vázly.
Očkování proti covid-19 jako nevyužitá šance, i kvůli lékařům, kteří šíří nesmysly
Navzdory skutečnosti, že se Česko po počátečních problémech s dodávkami a distribucí vakcín dostalo do pozice, kdy očkovacích látek mělo a stále má dostatek, stále není schopno proočkovat všechny, kteří by očkováni být měli. Jedním z důvodů je, že se ve veřejném prostoru opakovaně objevují nesmysly o očkování.
„Je nutné vysvětlovat, že všechny informace nejsou stejně hodnotné. Při pohledu na média vzniká dojem, že se hádá jeden Novák s Vopršálkem, a novináři dávají prostor jednomu a pak druhému. Ale tak to není, máme mezinárodní vědecký konsensus, kdy Novák stojí proti institucím, jako je například americké CDC. V tomto ohledu u nás máme velkou institucionální díru, kdy nám chybí respektovaná instituce podobná Kochově institutu, která by se věnovala public health. Bohužel náš Státní zdravotní ústav tuto roli během pandemie nehrál,“ popsal situaci profesor Jan Konvalinka, prorektor Univerzity Karlovy pro vědeckou činnost a vedoucí výzkumné skupiny Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR. Jen na okraj, odpor k očkování je něco, co má bohužel v české společnosti hluboké kořeny a v době pandemie je jen víc vidět.
Zdravotnický deník tak mimo jiné popsal sedm konkrétních důvodů, které brání tomu, aby bylo očkováno více lidí. „Ne nadarmo se říká „Drž se, ševče, svého kopyta“. Problém však ani není v tom, že se vyjadřovali lékaři nejrůznějších oborů, problém je, že řada z nich plácala naprosté nesmysly. Z neznalosti, anebo proto, aby byli zajímavější, nerespektovali platné vědecké poznatky a tím se v mých očí zpronevěřili etice lékařského povolání,“ tvrdil prezident České lékařské komory Milan Kubek.
K dalším příčinám mimo jiné patří falešný pocit bezpečí, že pandemie už pominula, mylná představa, že je lepší infekci prodělat, než se nechat očkovat, nebo velmi omezené využití neziskového sektoru a nedostatek pozornosti věnovaný lidem, pro které jsou velká očkovací centra nedostupná.
Vyčerpaní zdravotníci jako terč nenávisti
Byli hrdiny, kterým se tleskalo z balkónů a veřejně děkovalo. Po více než roce a půl trvání pandemie a opětovném zhoršení epidemiologické situace se ale nálada ve společnosti i zdravotnických zařízeních radikálně mění. Z vyčerpaných zdravotníků, kteří znovu čelí nekončícímu přílivu pacientů a snaží se dělat všechno, co je v jejich silách, se stal terč nenávisti a agresivních útoků. Běžné jsou vulgární vzkazy, nadávky i dokonce výhrůžky. Výjimkou není ani nepříjemné chování pacientů, zejména těch, co aktivně odmítají očkování.
„Naprostá většina pacientů se středním a těžkým průběhem je bez očkování. Někteří by se najednou nechali očkovat. A typická výmluva: Neměl jsem čas, myslel jsem si, že to počká. A už tu zase máme více členů jedné rodiny a toho také bude přibývat. Zase budou vymírat páry i více lidí z jedné rodiny. A my pořád budeme poslouchat „odborníky“ bez patřičného zdravotnického vzdělání a specializace, jak je očkování nebezpečné a zbytečné. Těmto hrdinům pak u nás dáváme do žíly při covidu drahé umělé protilátky. Ale to jsou najednou rádi a nevadí jim ta chemie. Už zase nám pacienti lapají po dechu či se tiše dusí,“ zveřejnil Robin Šín, infektolog a lékař urgentní medicíny, který působí na Klinice infekčních nemocí a cestovní medicíny Fakultní nemocnice Plzeň a také slouží u Zdravotnické záchranné služby Plzeňského kraje. Výsledkem byla záplava vulgarismů, osobních útoků a výhrůžek.
Pod tlakem, kdy musí zvládat nejen náročné služby na odděleních pečující o pacienty s covid-19, ale ještě i příliv agresivity a urážek, jsou zdravotníci už několik měsíců. Mimo jiné se dozvídají, že vraždí lidi, protože jim odmítají podávat „zaručené léky“ nebo doporučují očkování. Pandemie covid-19 pak i vlivem podobných událostí odkryla psychické problémy, kterým zdravotníci dlouhodobě čelí. Stejně tak se bohužel ukázalo, že potřebné pomoci se dostane jen minimu z nich. „Pandemie zviditelnila to, že zdravotníci jsou také lidé. Vydrží hodně, ale zátěž má své limity a během pandemie jsme na ně často naráželi,” shrnula Jana Šeblová, koordinátorka české větve studie HEROES (The COVID-19 HEalth caRe wOrkErS (HEROES) Study) a také vědecká sekretářka Společnosti urgentní medicíny a medicíny katastrof ČLS JEP.
Ludmila Hamplová
